Čtvrtek začal příjemně. Pěkné vyspání v hotelu, snídaně v ceně a cítím se opět plný energie. Tím jak jsem pozadu tak volím popojetí autobusem, který vyjíždí kousek od hotelu o půl jedenácté a doveze mne až pod Cadair Idris čímž mi ušetří asi 10km chůze.

Machynllethu dominují věžovité hodiny, u kterých zastavují autobusy a u kterých stojí také White Lion kde jsem bydlel.

Když jsem vystupoval z autobusu tak jemně mrholilo. Baťoh jsem zabalil jeho vlastní pláštěnkou a přes sebe přehodil nové pončo. To staré bylo těžší, ne tak kompaktní a hlavně v něm už byly dvě dírky.

První dojmy výborné. Mrholení po chvilce přestalo, potok byl plný vody a hlavně tu byla naprosto jasná cesta. Už žádné ztrácení se a brození jako v Beacon Bacon.

U jezera Llyn Cau nad kterým je v mraku schovaný 893m vysoký Cadair Idris. Až na občasný vítr je vše stále super.

Otevírají se výhledy na jih směrem k Machynllethu a je vidět silnice po které jsem sem přijel.

Při panoramatickém záběru je vidět i jezero Tal-y-Llyn kousek od parkoviště.

Jak se s přibývající výškou zvedá vítr tak mne létající pončo leze více a více na nervy. Nechával jsem ho na sobě protože jsem čekal že v mraku bude vlhko, ale tí jak poletuje by mi moc ochrany asi neposkytlo a tak ho konečně roluju zpátky.

Nedlouho poté vstupuji do mraku a opravdu je v něm vlhko a větrno.

Moc dlouho to netrvá a mám toho celkem dost. To už jsem celej mokrej a vrchol stále není v dohledu.

Tak trochu nucený úsměv na konečně dosaženém vrcholu. Viditelnost pár desítek metrů, naprosto žádný důvod se tu zdržovat, takže hnedka dolů. Kousek pod vrcholem je i přístřešek, ale z toho co jsem přes mokré a zamlžené brýle viděl v něm bylo takové mokro jako venku, jen v něm nefoukalo.

Při cestě dolů jsem brýle sundal, protože jsem bez nich viděl mnohem lépe než s nima. Fakt jsem byl rád za jasnou cestu, která ještě byla zvýrazněná kupama kamenů. V těchto místech jsem i věřil, že je zde možné se natolik podchladit, že by se člověk už nevrátil. I proto jsem spěchal dolů. Nejenom kvůli teplu, ale také jsem doufal, že brzy vyjdu z mraku, nebude tak mokro a třeba i utichne vítr.

Na úpatí severního svahu se na chvilku naskytly pěkné výhledy, ale vše jsem měl mokré a nebyl schopen vysušit objektiv. V botách jsem měl spoustu vody, byl jsem unavenej a stále mi ještě byla trochu zima, takže jsem se nezdržoval a snažil se najít místo k přespání. Vzhledem k tomu jak jsem byl promáčenej tak jsem o stanu ani neuvažoval a spíše hledal nějakou stodolu. Foukat přestalo, ale déšť spíše zintenzivnil. Myslel jsem, že víc mokrej už být nemůžu, takže jsem ani znovu nevytáhl pončo, možná by se to ale vyplatilo.

Nakonec jsem si našel tohle místečko. Rozvěsil mokré hadry, narychlo jsem snědl nějaké sladké pečivo a zabalil se do spacáku. Aby toho nebylo málo, tak mi k ránu ještě nebylo úplně nejlépe. Buď bylo něco s tím pečivem, které bylo jen den prošlé, ale spíše jsem si měl umýt ruce poté, co jsem si trochu poupravil prostředí přístřešku a asi mi na prstech zůstaly nějaké bakterie po ovcích. Nevím, možná jsem byl jen vyčerpanej.

Z domečku na břehu Llynnau Cregennem se mi moc nechtělo, ale bylo mi jasné, že zůstáním zde bych si vůbec nepomohl. Po poledni trochu ustal vítr a i když stále pršelo, tak jsem navlékl morké ponožky, nazul úplně nasáklé pohorky, oblékl vlhké kalhoty, nahodil stále neuschlou bundu, všechny ostatní mokré věci dal do igelitky a opět se vydal na cestu. Cílem byl ne úplně vzdálený Barmouth.

Na mapě to vypadalo blíž, krátce po třetí ale do městečka konečně docházím. Obával jsem se, že na mostě který sem vede bude od moře pěkně foukat to se ale naštěstí nenaplnilo.

Ubytoval jsem se v Blubells a rozhodl se zůstat na dvě noci. V pátek má jednak opět pršet, ale hlavně potřebuju více času na to, aby mi uschly boty. Předpověď na víkend je zatím téměř bez deště, jen přijde opět vítr. Asi by bývalo bylo opravdu lepší kdybych to před pár dny vzdal a vrátil se domů.

Jsem na cestě Walesem a zatím to vypadá, že jsem si na stanování vybral špatný měsíc. Nebo jinak, zatím to stojí za prd.

Šlapat jsem začal z Llandybie na sever od Swansea. I když jsem z Falmothu vyrazil v sedum ráno tak ještě než z Llandybie vyjdu tak už je šero. Cesta vede po malé silničce takže stále větší tma zas až tak nevadí, hořší bylo, že začalo poprchávat. Stan jsem postavil na prvním vhodném místě a hnedka zalehnul. Ráno pak koukám, že mám pěknej výhled na hrad Carreg Cennen.

Napojuji se na trasu Beacons Way, která vede větší částí Národního parku Brecon Beacon. Začínají se objevovat první ovce.

Na chvilku dokonce vysvitlo i sluníčko a mne začalo být i trochu teplo.

Po sluníčku přišla mlha. Tady jsem na jednom z menších vrcholků, které na mapě nemají jméno. Nevím proč, ale halda kamení je tu na kopcích celkem běžná.

Krásné místo na stanování. Už tu chybí jen potůček jako zdroj vody. Já si tu dal jen pauzu na sváču, protože místo na přespání jsem měl vyhlídnuté ještě o kus dál.

Problém s Beacons Way je, že existuje jen na mapě. Neviděl jsem ani známku jakéhokoli značení. Mimo silnice ani nebyla nějak vyšlapaná, takže jsem šel podle džípíesky i když by asi bylo jednoduší se jen držet kompasu.

Konečně na kopci se jménem – Waun Lefrith. Nadmořská výška jen 679m.n.m., ale sráz vypadá dramaticky.

Začíná dost foukat a tak mířím dolů k jezeru. Původní varianta byla, že bych šel vrchem, to jsem ale ještě neviděl předpověď počasí.

V noci měl přijít silný vítr a déšť a já jen doufal, že přístřešek značený na mapě bude otevřený a obyvatelný. Je hned u jezera Fan Fach a vlastně až o dvě noci později jsem si všiml, že leží pod ním. Když se přihnal vítr tak sbíral vodu z hladiny a rozprašoval ji na střechu. Vichr s deštěm trvaly až do noce z neděle na pondělí, takže jsem tu strávil tři noce a lezlo mi to tu už pěkně krkem. Když jsem sem přišel tak tu zrovna pětičlenná skupinka natáčela krátký film. Objevili se tu i v sobotu a neděli a tak jsem se dozvěděl že režisér je welšan, kameramanka studovala na FAMU a všichni sem přiletěli z New Yorku. Byli plně odhodláni, takže točili i za tohodle hnusnýho počasí a dokonce měli i nějaké scény ve vodě. Já z toho nic neviděl, protože mne by teda ven nedostali. Údery větru byly natolik silné, že jsem venku ani neudržel rovnováhu. Ve stanu by to s největší pravděpodobností byla katastrofa, takže jsem rád že jsem tu zůstal i přes sobotu, kdy bylo většinu dne klidněji. Myslel jsem si, že jsem na klidném místě, ale právě v tu sobotu mi stále někdo chodil na návštěvu. Mezi 9-15h v přístřešku stále někdo byl. Ještě že jsem se stihl v klidu nasnídat. V neděli se krom filmařů ukázala jen obrovská skupina (školní výlet) a po nich tu krom pár papírků zbylo i pěkné mokro. Jako by nestačilo, že z nich teče voda, ale ještě si tu i několik z nich vyždímalo rukavice!

Přístřešek byl naštěstí fortelný a díky absenci větru se tu i pěkně vařilo. Já tu žil na rýži s tuňákem z konzervy a černym čaji.

V pondělí jsem plný elánu znovu vykročil. V přístřešku už bych to asi další den nevydržel. V neděli jsem se dokonce téměř rozhodl to celé zrušit a letět domů. “Ušetřené” peníze za letenku a jízdenky jsem se nakonec rozhodl dát spíše za ubytování.

Oproti včerejšku bylo pěkně, ale i tak se postupně vystřídal déšť, sníh i kroupy.

Hezky bylo někde jinde. Právě tyto výhledy vedly k tomu, že jsem opět přehodnotil trasu a oproti pokračování po hřebenu jsem zamířil do údolí.

Nejdříve jsem ale prošel kolem jezera Fan Fawr. Očividná cesta žádná, takže zpátky k gps.

I když jsem, alespoň podle mapy, byl na oficiální stezce, tak to nebylo bez problémů. Že bude všude mokro jsem čekal, takže jsem přemazal boty, na projití potokem to ale nebylo. Dva naštěstí měly uprostřed kámen, takže šly překročit suchou nohou třetí už ale byla řeka a došlo na brození. Takovýhle cesty mi byl čert dlužen a fakt jsem jich měl po krk a tak jsem dál pokračoval po asfaltu.

Po napojení na asfaltku jsem se vydal z kopce, což byla špatná strana a ještě jsem během této zacházky pěkně zmokl. Po otočce mne kousek za místem kde jsem se napojil potkalo sluníčko, ale fakt jen na chvíli. Jen tak tak jsem se stihl vyfotit.

Na kopcích kudyma jsem chtěl jít původně počasí zas tak jinak nevypadalo. S přicházejícím večerem naštěstí dešťovo-kroupové přeháňky ustávaly a nakonec se mi povedlo najít i hezké místo na spaní. Co si nesu z dneška do příštích dnů je, že při takovémhle počasí musím přetáhnout pláštěnku přes baťoh a asi i obléci pončo.

Cestou do Bracon bylo pěkně. Úplně bez deště.

Hezké výhledy bohužel směrem na jihovýchod, takže proti slunci.

Z Brecon mi jel ve dvanáct autobus a já to na nádraží stihl jen tak tak. Po třech hodinách a jednom přestupu pak konečně přijíždím do Machynllethu, kde mám zamluvenej pokoj ve White Dragon. Málem jsem vlezl do Red Dragon, který je jen o pár metrů vedle. Jdu si nakoupit, v pokoji suším několi trochu vlhkých věcí a hlavně stan. Ten je mokrej po každé noci. Podlážka z mokré trávý a plachta z deště nebo rosy. Večer si dávám lasagne a pivko a pak téměř do půlnoci dopisuju blog. Venku prší a vlhké počasí bude pokračovat i v následujících dnech. Další hotel plánuju předběžně na pátek. Uvidím jestli se předpověď ještě nějak nezmění. Původně jsem měl dva dny rezervu, teď to mám bez, možná budu muset zkracovat i zkrácenou verzi 🙂