To počasí. Ne že by zase pršelo, ale mraky stále brání ve výhledu. To je ta stinná stránka, na druhou stranu tolik nepraží sluníčko. Stihl jsem co jsem měl v plánu, tedy ranní vyhlídku, dva chrámy a přesun do Kaliurangu. Tady měl být večerní výhled na sopku, ale jelikož nevidím ani na 300m vzdálený vysílač, tak jsem na ni ani nejel. A právě teď začalo pršet… Uvidím co uvidím ráno.

Na vrcholek Setumbu Hill jsem došel akorát na východ slunce, nulová rezerva. Vrcholky patří Merbabu (3150m.n.m) a Merapi (2923m.n.m.) pod kterou jsem teď. Podle mých poznámek by mělo jít o nejaktivnější indonézskou sopku.

V údolí bohužel nebylo vidět skoro nic a tak se vyhlídka na Borobudur nekonala. Po chvíli zmizela sopka a následoval ji i druhý vrchol. Odjížděl jsem, když už byla situace beznadějná a nebylo, krom prvních kopců, vidět zhola nic.

Po návratu do homestaye Ada jsem dostal snídani, ke které jsem si udělal čaj. Sendvič s vaječnou omeletou, jakýsi džus a tři rolky. Žlutá na sobě měla chili papričku, takže nepřekvapilo že byla slaná, zelená bylo jakési želé plněné něčím sladkým a v listu byla schována palačinka.

Pak byl konečně čas na Borobudur. Zdálo se, že lidí je tu méně, ale stejně bylo na samotném chrámu dost plno. V okolním rozlehlém parku bylo mnohem klidněji, zas tu ale nebylo nic k vidění.

Budha, Budha a zase Budha. Už nevím kdy se píší dvě h a kdy jen jedno, záleží jestli se myslí konkrétní osoba, já budu psát jedno.

Pod chrámem na prvním stupni. Odchytily mne tu dvě holky co studujou cestovní ruch, že si se mnou procvičí angličtinu. Odvyprávěly mi historii, z kolika kostek je Borobudur složen, že nebyl použit žádný spojovací materiál a tak. Moc jsem si toho nezapamatoval. Na závěr jsem jim napsal hodnocení a odešly. Prý takhle mají měsíční praxi a pak jdou zpátky do školy, kde to je mimochodem nuda.

Na začátku 20.století tu proběhla rozsáhlá rekonstrukce, možná i nějaká následovala, s detaily se, zdá se, moc netrápili. Šup tam s kostkou.

Všechna patra byla pokryta pěknýma reliéfama nějak spjatýma s Budhou.

Pro Borobudur typické báně. Na fotkách jsou vždy zalité zlatým sluncem a bez lidí.

Závěrečná fotka z trávníku u odchodové strany. To už jsem byl celkem uvařenej. Přeci jenom jsem tu strávil tři hodiny. Dá se tu i svézt na slonech, ale to jsem i z časových důvodů, vynechal. Slony jsem nicméně viděl v dáli procházet. Ani nevím, jestli jsem před tím chodícího slona viděl. V ZOO vždy postávají, maximálně něco žerou. Teď už si budu pamatovat, že chodí pěkně houpavě, jak velbloudi. Celkově Borobudur jako jó, ale super jako ne. Nejhorší je množství lidí a i cena za vstupenku pro cizince mi připadá dost nasazená – 337500 rupií, takže přes 500 českejch, mi na místní poměry připadá dost. Hold vědí, že sem půjdou všichni.

O pár kilometrů dál stojící Mendur temple byl trochu něco jiného. Klídek a vstupné jen 10tisíc. Kolem pěkně udržováný trávník a takovej ten typickej budhovej strom s jakoby liánama.

Chrám je znám pro svou velkou sochu sedícího Budhy. Na info tabuly psaly že má ruce v pozici dharmachakrapravartanamudra. Myslím, že v sanscritu skládají slova stejně jako v němčině 🙂 Po stranách má dvě velké sochy Bodhisatvů a strop jde krásně do dlouhého jehlanu. Taky tu byl pěkný chládek.

No a pak následoval přesun do Kaliurangu, během kterého se nic zvláštního nestalo. Ubytování nacházím až na čtvrtý pokus. Jedno drahé – 250tisíc, ve dvou mi řekli že už mají plno a přitom to tam vypadalo úplně prázdně (pak jsem viděl projíždět dva plné autobusy) a ve čtvrtém na mne koukali, jak kdybych si spletl barák. Nakonec tedy spím ve Vidi za 150 tisíc bez snídaně. Čekal jsem to tu levnější. Na večeři jsem vyjel na motorce, protože jsem potřeboval nabrat benzín a ušetřil jsem si tím dost chození protože jsem posléze nemohl hotel záhadně najít. Věděl jsem, že je hned na hlavní, nedošlo mi ale, že tu mají hlavní dvě a já jezdím nahoru a dolů po té druhé. Nakonec mi pomohl prodavač u kterého jsem si koupil sušenky. Trochu jak blbec jsem si připadal. Letmo zpátky k večeři a tím dnešek zakončím. Z názvů jídel znám jen nasi což je rýže, takže jídelní lístek bez obrázků mi moc nepomůže. Ukázal jsem na Nasi Goreng Telur a dostal jsem vajíčko s rýží. Moc jsem se nenacpal a i proto jsem koupil ty sušenku. K pití super sladkej čaj, tak jak je tu zvykem. Cena 16tisíc, tedy 25kaček.

Pestré to dneska bylo. Příjemná překvapení i zklamání, chůze i jízda, sluníčko i déšť. Jsem zralej do postele tak uvidím, jak stručně dnešní zápisky pojmu. Zítra vstávám zase brzo, tak nechci moc ponocovat.

Ráno mešita nezklamala, ozvala se snad už o půl páté, takže v pět už jsem vypochodoval na Prau (2565m.n.m). Než jsem na ni vystoupal, tak jsem potkal tři stany a na táhlém vrcholu byly na každém volném place. Takový kemp roztažený do 1-2km. Genius loci tedy absolutně žádný a to o to více, že nebylo nic vidět. Ne kvůli stromům ale kvůli oblačnosti. Pro rosu se ani nedalo moc sejít z cesty, natož se posadit. Nedošel jsem ani na konec hřebenu a točil to zpátky. Někde jsem udělal chybu, sešel jsem na druhém svahu a dvakrát na ztvrdlé vlhké hlíně uklouzl. Pozitivní bylo, že jsem si tím možná zkrátil trasu k jezerům, každopádně jsem nemusel jít stejnou cestou jako včera. Z vesnice Patakbanteng k nim totiž vedla cesta také.

Jezero Telaga Pengilon nijak zajímavé nebylo a na cestě to bylo znát. Malá pěšinka s občasnýma bambusovýma tunelama, jejihž funkci jsem moc nechápal, možná aby tam nenapršelo a neudělalo se bahno.

Na poloostrůvku mezi jezerama bylo několik sošek vždy s nějakou legendou. Já se vyfotil u Budhy, ke kterému když dovedete člověka, který se ve škole nenaučil číst, tak druhý den to už prý umět bude. Tohle místo už bylo zásobováno místníma turistickýma autobusama, takže tu bylo celkem živo a nechyběly ani postavy z teletubbies.

Na břehu Telaga Warna jsem se byl podívat na sírné vývěry, kromě smradu ale nic moc vidět nebylo. Sem už nešel prakticky nikdo, jen na poloostrov a zpátky. Vypadá to, že si od tohoto místa hodně slibujou, budují cesty a přístupovou halu, zajímavé to bude ale asi jen pro místní. Pak jsem opět vystoupal na vyhlídku, po sopce ani památka, díky slunci ale lépe vynikla zelená barva Warny. Pak už jen zpátky na hotel a jelikož už je půl jedné, tak rychle na další lokaci.

Kawahsikidan vypadal ze začátku spíš jak lunapark, highwire, stánky, selfiespoty, ale nakonec jsem tu strávil dvě hodiny. Za deset tisíc super místo se spoustou sírných a termálních vývěrů. Všichni jdou jen k tomu největšímu a nejsmradlavějšímu a tak je u těch malých okolo pusto.

Za mnou hlavní atrakce z místa mimo cestu, proto jsem měl klid  a samospoušť.

K jednomu z malých vývěrů s vroucí vodou jsem dal krtka ať si také užije páru. O tu jsem si málem popálil ruku a hodně rychle se mi zamlžily brýle.

Před odchodem ještě záběr z odstupu. Tím jak přibýval čas, tak se mi zdálo, že ubývají lidi. Všichni asi spěchají domů z prodlouženého (dvoudenního) víkendu.

O kousek dál je hindu chrám, u kterého se ani neplatí vstupné a moc na něm k vidění není. Na záběru jsou i paní, které se mnou chtěly vyfotit. Jedny z mnoha lidí dnes. Ať už to bylo na Prau, poloostrůvku, Kawahsikidanu nebo během čekání pod střechou.

K Borobudoru odjíždím až ve tři. Původní plán byl ještě stihnout podvečerní vyhlídku na celý komplex, i kdyby vše klapalo tak by to ale bylo tip top. Nicméně najednou začalo pršet. Takový letní liják. Rychle to stáčím ke stříšce, ale i tak jsem dost mokrej. Po pěti minutách to vypadá že je konec, tak zase hup na motorku. Po deseti minutách přichází silnější déšť a trvá mnohem déle. To jsem schovanej v altánu, u kterého je pár stánků. U jednoho z nich si dávám knedlíčkovou polévku, mé první dnešní jídlo. Pomáhá mi se zahřát, protože jsem jen v mokrém tričku a stále celkem vysoko. Pak následovaly ještě dvě dešťové přestávky, to už jsem byl ale v nížině a největší zima byla pryč. Do Borobuduru dojíždím opět za tmy, tentokrát už ale v sedum. Nenalézám mé původní ubytování a tak končím v Ada homestay. Za stejnou cenu zatím lepší služby – čaje kolik chci, wifi, mapka okolí. Tady prý nepršelo. S mokrým zadkem se jdu navečeřet a myslím, že jsem si vybral obalované krevety s rýží plus k tomu nějaký džus. Zítra chrámy a opět přejezd do hor.

Plán mírně pozmněněn, ale i díky třem jídlům během dne (oproti dvoum v dosavadních dnech) z toho byla velmi příjemná sobota.

Hotelová snídaně byla vydatná. Paní z toho nic nevařila a donesla to odněkud ze stánku. V misce je (foneticky) purpur ajam, což je rýže, kuřetem, sojovýma bobama a ještě něčím. V igeliťácích k tomu byly dvě omáčky, jedna žlutá – takové jemné kari a pak černá – taková sladká sojovka. Na talířku je zeleninová rolka, něco jakoby z listového těsta, to s chili papričkou už nevím a takový zvláštní banán, kterej chutnal jak sladká pečená brambora s trochou banánu. V sáčku jsou křupky k té rýži. To samé měla i paní s malým klukem, tak jsem alespoň věděl co mám s těma omáčkama dělat.

Do Borobuduru jsem chtěl vyrazit brzy, abych se vyhl davům, ale o půl osmé už tam bylo tolikhle lidí, fronta ke kasám, další autobusy přijížděly a tak jsem to odložil na všední den a uvidím, jestli to bude lepší. Stejně budu mít cestu okolo.

Místo chrámů mne tak dopoledne čekala cesta do Diengu, který leží na sopečném platu. Na provoz jsem už uvykl a jelo se fakt pěkně a to i proto, že se zvedala nadmořská výška a bylo trochu pod mrakem. Někde za Wonosobo se platilo vjízdné 10k, které se očividně vztahovalo jen na turisty a začaly být vidět kopce. Tady, nad bramborovým polem, je vidět Ragajembangan (2177m.n.m.).

Když jsem se otočil, tak nad mrkvovým polem byl vidět Sumoing (3375m.n.m.), to už jsem byl kousek od Kejajaru a místa mého obědu, což bylo opět kuře s rýží a zeleninou.

Mrkev, mrkev, všude samá mrkev.

Konečně jsem dorazil do Diengu, našel si ubytování a dal si hoďku a půl pauzu. Pak jsem vyrazil na výlet po cestě která je vyznačena na mapy.cz a která mne měla přes vyhlídku, dvě jezera a případnou další vyhlídku vrátit kolečkem zase zpátky. Samotného by mne jít takovýmito uličkama a doufat, že někam dojdu, nenapadlo.

Pak jsem procházel mezi polema s bramborama, na jejíhž krajíh byly buď cibule a nebo papriky s pro mne nezvykle barevnýmy květy.

O kousek dál byly papáje. To už jsem dost často kontroloval gps. Byly to na sebe navazující cestičky mezi políčky a já byl fakt překvapen že nekončí.

No a konečně jsem došel na vyhlídku a zalitoval té mé pauzy. Myslel jsem si, že slunce vydrží až do konce dne, ale mraky na západě byly jiného názoru.

Kromě pěkného vrcholku Sindoro (3225m.n.m.) jsou vidět i dvě jezera. To větší je Telaga Warna a to menší Telaga Pengilon. Pěkně to od nich táhlo sirovodíkem. Celkem jsem se tu zdržel a tak jsem kolečko zavrhl, určitě sem zajdu i zítra a dokroužím to.

Zpátky jsem šel schválně jinudy a vyšel přímo před restaurací, která byla samoobsluhovací. Po chvilce sezení mi paní naznačila, že mi neukazovala rýžovar proto aby se zeptala jestli chci rýži, ale proto abych si nabral. Kuře už jsem nechtěl a tak jsem si k rýži přidal něco co jsem považoval za tofu a vyklubala se z toho vajíčka, opatrně jsem přihodil i jakési zelí, protože bylo zpestřený červenejma papričkama, ke kterým jsem neměl důvěru. Posléze jsem si přihodil ještě jednu rýži a paní donesla i (foneticky) tepekomol, což byly ty samé placky co jsem měl včera a nejsou tedy sójové ale rýžové. K pití čaj, účet 25 tisíc, spokojenost. Ještě zmíním, že jsem ve výšce dvou tisíc metrů, takže jsem si večer oblékl košili, nicméně sortiment péřových bund, čepic, šál a rukavic mi přijde trochu přehnaný…

Zítra mám v plánu brzkoranní výstup na Prau, dokončit kolečko a návrat do Borobuduru. Vypadá to tu dnes na párty večer hlasitá západní i asijská popmusic a to nejhorší – karaoke. Snad usnu. Na ráno si sice nařídím budíka, ale myslím, že mne v pět, stejně jako dnes, vzbudí vyřvávající indonézský muezín, protože mešita je opět přes ulici, i když o trochu dál.

Ještě v podvečer to tak nevypadalo, ale plán půjčit si na pět dní skůtr v Yogy nakonec vyšel. Na čtyřech místech mi řekli, že jsou finiš a moc se se mnou nebavili. To už jsem byl úplně uvařenej a tak jsem si zašel  na “své místo” a dal si to co obvykle plus jednu kolu navíc. Doufal jsem, že tu narazím na chlápka co mi tu první den motorku nabízel, ale marně. Paní dokonce někam volala a prý je vše rozpůjčované. Zítra tu začíná dlouhý víkend, tedy sobota neděle, normálně tu je volná prý jen neděle, což je důvod nedostatku motorek. Doporučila mi nicméně ulici kterou jsem vynechal a tam jsem konečně uspěl. Už jsem si myslel, že tu zase přespím. Navzdory pátku třináctého tedy dobrý konec.

Vstával jsem už po šesté, abych se stihl vrátit v rámci 24h, nicméně mne zdržela snídaně v podobě (asi) sójových smažených placek, takže jsem vyrazil až o hodinu později. Výhledy byly určitě lepší než odpoledne, ale ideál to nebyl. Kousek před Cetho chrámem míjím pár čajových plantáží, většinou tu ale roste zelenina.

A toto už je samotný chrám pod vrcholem Lawu (3265m.n.m). Krapet v protisvětle, proto nic není vidět pořádně, když jsem ale odjížděl, tak už Lawu vidět vůbec nebyla.

Po světle už je to lepší. Veškeré infotabule byly v indonéžštině a jediné co mám v poznámkách je, že je v Bali stylu.

Opět tu bylo prakticky prázdno, potkal jsem jen dva místní turisty, jsem zvědav jak to bude i vzhledem k svátku, zítra na Borobuduru.

Za pár tisíc se dala koupit vstupenka ke shlédnutí Saraswati. Cesta pak ještě vedla džunglí k nějaké skále a ještě dál, na to už jsem ale neměl čas.

Jednak jsem musel vrátit motorku, ale také jsem chtěl chytit vlak v poledne, protože další jel až za dvě a půl hodiny. Bylo by to bývalo vyšlo, ale při vracení motorky mi nabídli, že by ji mohli půjčit i na několik týdnů, což mi nasadilo brouka do hlavy a já strávil dvacet minut čučením do mapy. Alespoň jsem při tom popíjel čaj, takže to nebyla úplná ztráta času. Nejenom že jsem nechtěl být několik dnů cesty od krosny, ale ani logisticky to teď, po návštěvě chrámů nedávalo moc smysl. Požitek z dlouhých přejezdů tu taky není, kvůli teplu a provozu, takový jako ve Vietnamu. Na nádraží jsem to sice stihl pár minut před odjezdem, jízdenka mi ale byla prodána až na ten další, který ale jel už za hodinu a něco. Stačil jsem se ve stínu krapet vychladit a dát si ledový čaj. Vlak přistavili už dvacet minut před plánovaným odjezdem. Jízdenka byla jen za 8tisíc a taky to byl jinej typ vlaku než kterým jsem přijel. Dost připomínal metro. Z počátku to vypadalo, že moc plnej nebude, postupně ale přicházeli další a další lidé. Kdo nechtěl stát (většina) tak si prostě sedl na zem. Před průvodčím pak šel policajt, kterej mu dělal uličku, aby mohl projít. Klimatizace tu nebyla, větráky moc nefučely a tak bylo teplo i místním. Já měl po jedné straně paní s vějířem a po druhé s kusem papíru, takže se mi dostalo trochu extra vánku 🙂

O hledání motorky jsem už psal, ale ještě něco připíšu. To, že bych ještě dneska nějákou sehnal už jsem prakticky vzdal a tak jsem hodinu, možná více, strávil u jídla a pití. Počítal jsem spíš s tím, že tu strávím noc v hotelu, přes kterej by třeba šla nějaká sehnat a dokonce jsem uvažoval i o návratu zpátky a kývnutí na polední nabídku. Zeptal jsem se až při placení, a když mi byla navržena ulice ve které jsem ještě nebyl, tak mi svitla jiskřička naděje. Ta pohasla když mne na prvním místě odmítly kvůli tomu, že jim tam nechci nechat pas a zase vzplála, když na druhém místě kývly. O batoh moc nestály, ale nakonec jsem si ho tam mohl nechat. Původně jim stačilo jen vyfocení pasu, ale jak jsem říkal, že rozumím, že to je pro ně risk, tak si řekli i o řidičák. Působili sympaticky a tak jsem se spokojil se slevou ze sta na 90tisíc/24h. Taky jsem neměl moc na výběr 🙂

Obchůdek jsem si cvakl jen mobilem, pro případ že bych zapomenul kam skůtr vrátit. Jak je vidět, už byla tma, odjížděl jsem totiž až po šesté. Změna z Yamahy na Hondu je patrná jen v jiném otevírání kufru(sedla) a jiným kontrolkám blinkrů. Honda má také podle mého lépe umístněný klakson. Jiná je i helma, která lépe tlumí hluk, což nevím jestli je výhoda nebo nevýhoda, každopádně je těsnější, takže nepadá ve vyších rychlostech z hlavy. Teda aspoň myslím. To že mi nefunguje rychloměr jsem zjistil až po nějaké době a za návrat mi to fakt nestálo. Jízda za tmy překvapivě ok. Jednak je menší provoz a taky tu lidé, na rozdíl od Vietnamu, nemají povětšinou stále zapnuté dálkovky. Zatím jsem tu na silnici neviděl žádné zvíře (výhoda většího provozu) což je dobré nejen v noci. Dojel jsem s mírnýma zajížďkama, až do Borobuduru, od kterého jsem jen pár stovek metrů.

Půjčil jsem si skůtr s tím, že ho zítra vrátím a konečně vyrazil mimo město. Hnedka se cítím líp a to i proto, že jsem v tisíci metrech a klima je mnohem příjemnější. Cílem výletu jsou chrámy Cetho a Sukuh na úpatí Lawu.

Snídaně byla v ceně ubytování a byla to omeleta plněná mírně pikantní rýži. Celkem dobrý začátek dne. Další hodiny jsem strávil hledáním půjčovny motorek a to naprosto neúspěšně. Úplně s prázdnou jsem se ale nevrátil, konečně jsem si koupil datovou simku, takže mohu psát i odtud, kde není wifi.

Skůtr jsem dostal s téměř prázdnou nádrží, takže první zastávka byla u pumpy, kde jsem vzal plnou za dvacet tisíc. Moc jsem se ani neztrácel a tak jsem se po dvou hodinách najednou objevil u chrámu Candi Sukuh.

Chrám je věnovaný plodnosti a já si neodpustil puberťáckou fotku, podobných vyobrazení tu ale bylo jen pár.

Areál byl malinký, takže jsem si vyfotil snad úplně všechno, krom sošek tu nechyběly ani reliéfy.

Skoro jak na Makču pikču 🙂

Až na pár vyjímek tu skoro nikdo nebyl, čekal jsem to tu mnohem rušnější. Uvidím, jak to bude zítra na Cetho. Sice bude sobota, ale zas tam budu (jestli se neztratím) hnedka ráno.

Celou dobu bylo zataženo, spadlo i pár ojedinělých kapek, ale při mém odchodu slunce trochu prosvítlo. Důvodem, proč tu nejsou žádné krajinky je nic moc viditelnost, vše je zahaleno přinejmenším oparem.

U východu jsem se nechal zlanařit chlápkem, co mne nabídl doprovod k ubytování, prý nějakých 5km odtud. Bylo to nahoru dolů po malých silničkách, takže jsem trochu ztracenej. Cestou na večeři jsem narazil na hlavní silnici a podle počtu ubytování a stánků bych řekl, že to je turisty vyhledávaná oblast. Po zapnutí gps už vím, že jsem v Tawangmangu na jihovýchodním úpatí Lawu. K večeři jsem měl kuřecí stejk se zeleninou a naštěstí jsemsi objednal i rýži. K pití jsem měl šťávu z Nanas, chutově něco jako pomeranč řízlý grepfruitem, dobré. Celkem jsem platil 23tisíc (kč35) což spolu s levným ubytováním (80tisíc) vykompenzovalo pronájem motorky, která byla krapet dražší než ty v Yogyakartě, stála mne 100tisíc. Když už je řeč o Yogi, tak tam se zítra zase vrátím a zkusím to udělat jako dnes, tedy nechat krosnu na hotelu a vyrazit jen s baťůžkem, tentokrát už na více dní.

Ani v Surakartě se můj problém s mobilitou nevyřešil. Podle hoteliéra, se kterým se dá domluvit anglicky, to vypadá, že i kdyby se mi motorku podařilo najít, tak bude potíž si ji půjčit na tak dlouho. Oproti včerejšku trochu více fotek, ale o zážitky je nouze.

Sultánský palác otevíral až o půl deváté, takže jsem si mohl přispat. Samotný areál nic moc. Spousta zašlých vitrín a obrazů spjatých se sultánskou rodinou. Ano mají tu místního sultána. Pro místní to možná zajímavé je, pro mne nuda. Od desíti tu bývá představení, dnes loutky, na které jsem nečekal. Přeci jen jsem se musel ještě najíst a odhlásit z hotelu. Fotka pro představu jak vypadala vydlaždičkovaná galerie.

Jedl jsem na tom samém místě to samé jak včera a myslím, že jsem objevil tajemství jemného hovězího – není to maso ale zelenina/ovoce jménem gudeg…

Na cestu do Surakarty jsem chtěl spíše použít autobus, ale vlakové nádraží bylo snáze najít. Když jsem zjistil, že vlak jede až za necelé tři hodiny tak jsem šel ještě hledat autobusák, ale neuspěl jsem a na nádraží se zase vrátil. Tyhle zákazové cedule jsou z haly, do které se zrovna nahromadili lidi. Pobavil zvlášť zákaz přepravy zvířat s vyobrazeným hadem, zákaz přepravy smradlavých věcí mne vzhledem k pocení krapet znejistěla 🙂

Za jízdenku jsem dal 80000 rupek a bál se, že vlak bude narvaný. Při čekání u perónu (indonézky peron) mne překvapila řídkost spojů, za hodinu a půl jen jeden vlak. Za stejnou dobu nad náma přelétla dvě letadla. Jak je z fotky vidět, tak mé obavy byly zbytečné a dokonce jsem měl čryřsedačku pro sebe. Vlak byl příjemně klimatizovaný a tak překvapilo, že teploměr ve vagónu ukazoval 29°C. Hold je to relativní. Podle BBC bylo 32°, pocitových 42.

Za hodinu jsem byl na místě a u nádraží se nechal klofnout dopravcem. Jak se jim říká si zatím nepamatuju, před kolem maj zastřešenou sedačku, taková místní obdoba rikš. Nejdříve mne zavezl k chlápkovi co půjčuje motorky, kde jsem opět neuspěl a pak do hotelu. Jízda moc příjemná nebyla. Jednak jsem vůbec neviděl do stran a taky jsem měl spoustu protiprojíždějích hned před obličejem, to když jsme jeli dvouproudovou jednosměrkou.

Z hotelu jsem vyrazil před šestou kdy už byla téměř tma. Oproti Yogyartě už byly všechny obchody zavřené a ani pouličního jídla moc nebylo. Šel jsem na místo, kde podle googlu měla být půjčovna, ale buď byla zavřená a nebo tam není. Stavil jsem se alespoň na večeři, kterou mi byly dvě kukuřice. Ty se nejdříve ogrilovaly, pak se potřely omáčkou (já si vybral pizzovou), daly zpátky na gril, kde zaplály mocným plamenem a za chvilku už jsem si mohl labužnit. Kousek za pět tisíc, tedy cca 7 kaček. Podle fotky to nevypadá, ale tma fakt byla.

Co se plánů týče, tak zvažuji, že vždy dojedu do většího města autobusem a tam si na pár dní půjčím místní motorku. Tím ztratím vyjednávací pozici pro slevu, krosnu budu muset nechat na hotelu a kdo ví jestli s tím nebudou ještě nějaké potíže. Zkusím to ještě osondovat s hoteliérem, narazit na někoho s kým se dá domlouvat v angličtině je totiž vzácnost. Co se rozpočtu týče, tak jsem směnil libry a uvidím, jestli mi bude 10 miliónů stačit.

Po 14ti hodinovém letu z Amsterdamu do Jakarty, který celkem utekl, mne čekalo více jak dvouhodinové čekání na spojovací let do Yogyakarty a tak jsem na chvilku vykoukl i z letištní haly. Teplo tu je a to bylo teprve půl osmé ráno. V hale bylo lépe, ale stejně jsem se potil i v krátkém triku. Uvidím kolik dní budu potřebovat na aklimatizaci. Mile překvapilo, že jsem nemusel platit za žádné vízum, v pase mám razítko Visa exemption, asi něco nového. Let do Yogy taky v pohodě, zbytek dne už byl ale horší.

Na pár hodinek jsem se natáhnul a pak vyrazil na průzkum. Teplo a vlhkost taková, že jsem za celý den udělal jen jednu fotku a ještě to bylo jídlo. Všude spousta lidí a úplně cítím, jak se mi uši stáčí dozadu abych se nemusel pořád otáčet. K žádné památce jsem nešel a celou dobu jsem věnoval shánění motorky a to bez úspěchu. K půjčení tu mají jen jeden typ a na ten by se mi moc nevešel bágl a ještě to vypadá, že mají jen denní sazbu. Zítra tedy zkusím popojet do Surakarty, kterou jsem chtěl původně vynechat, ale jeden kluk se zmínil, že tam by skůtry s nosičem mít mohly, jestli jsem teda to jméno dobře pochytil. Plán cesty se tedy mění hned první den.

Za zmínku ještě stojí, že mne tu dvakrát odchytila dvojice lidí. Poprvé na anketu a podruhé na procvičení angličtiny. Obé vypadalo stejně. Jedna osoba četla anglické otázky a druhá to natáčela na mobil. Tipl bych si, že to byl úkol do školy. Prvnímu, který začal otázkou “whats my name?”, jsem nerozumněl skoro nic u holky, co se mne ptala o dvě hodiny později už to bylo lepší, ale angličtinu si asi moc neprocvičila, protože otázky četla a nic jiného neřekla. Možná mi taky moc nerozumněli…

A na závěr ještě ta jediná fotka. Jedná se o Paket Ayam Geprek Gudek. Kuře v křupavém těstíčku, velejemné hovězí, rýže a ještě něco. Spolu s colou, do které jsem si dal vyjímečně led, za pěkných 45korun. To čili jsem na stole nechal 🙂