K ledopádu jsem nakonec nešel, ale i tak to nebyl úplně krátký den, i když na mapě jsem se posunul jen trochu.

Ráno jsem se čistě jasné oblohy úplně všude nedočkal a kolem vrcholu Dhaulágiri se vznášel mráček.

Nad Nilgiri už se jednalo o solidni mrak, ale hlavní vrchol povětšinou vidět byl.

Ráno, po snídani, kdy už mám zbaleno, na střeše mého ubytování. Včera paní vinula z vlny nit, dneska kartáčovala. Jak se obojí správně nazývá jsem kdysi věděl, teď už ale marně lovím v paměti. Každopádně je na fotce vidět, že modré oblohy bylo dost na to, aby se dostalo ke slovu i přímé slunce.

Když jsem psal, že možná půjdu k ledopádu (Dhaulagiri Icefall), tak jsem čekal, že to bude ledopád, tedy zmrzlý vodopád, ve skutečnosti se ale jedná spíš o ledovec. Na fotce uprostřed.

Téměř jasná obloha u jezera Butharchho (2683m). Spíše tedy jezírka. Je to jedno z posvátných jezer Mustangu, zodpovědné za dostatek deště. Asi i vzhledem k dešti dvou předchozích dnů tu nikdo nebyl. Žádat o vláhu není teď úplně třeba.

Cestu k druhému jezeru obsadili jaci, kteří ale přede mnou vstávali a udržovali si odstup. Na jednu stranu mi jich bylo líto, že musí ta svá metráková těla zvedat, ale taky jsem si připadal důležitě, že se taková masa hne jen kvůli mně.

Někde zase stáli těsně vedle cesty, jakoby ji hlídali.

Nilgiri už asi všichni poznáváte 🙂

A toto už je jezero Sekong (2725m). V pozadí, krom tří Nilgirí také (asi) Bharha Chuli zvaná Fang, předpokládám že to je ten vrcholek co vypadá jak tesák, vlevo od něj by mohla být Annapurna a úplně vpravo Annapurna Jih.

Neodolal jsem a v jezeru si zaplaval. Stejně jako Butharchho i Sekong bylo od pohledu mělké, takže ne ledové. Dalším pojítkem je, že i toto je jedno ze svatých jezer. V dubnu se tu popíjí krev z živých jaků, kteří jsou hnáni do hor na pastvu.

Po vylezení jsem prohlédl nohy, jestli na nich náhodou nejsou pijavice, protože bahna v jezeře bylo dost a pak jsem se chvilinku slunil. Za mnou, schovaná v mracích, Dhaulágiri.

Mé stopy v Sekong lake.

Opět panorama s Nilgiri a možnou Annapurnou. Líbila se mi tady hrana jezera, kde je ten strom, protože to vypadá, jak kdyby pod ní byla nějaká strašná propast.

V rámci dosušení jsem si nevelké jezero obešel a na žádnou propast nenarazil 🙁

Strávil jsem tu celkem dost času a případná zacházka k ledopádu už byla časově trochu na hraně a i mraky se od Dhaulágiri začaly roztahovat. Ještě se zbytkem euforie po zaplavání jsem odbočil a pokračoval vzhůru asi dvacet minut. Začalo být zřejmé, že budu muset přelézt ještě jeden kopec, takže i zpáteční cesta by byla se stoupáním a tudíž pomalejší (k ledopádu to měly být alespoň dvě hodiny) a tak jsem si dal pauzu na výborné sušenky Treat, abych promyslel další postup, respektive dal mrakům šanci ustoupit. Padlo na mne pár krupek a modrá obloha už byla v silné menšině, takže jsem zvolil sestup. Vypadalo to hodně podobně jako včerejšek a fakt se mi nechtělo jít v dešti, blátu a kluzkých kamenech jenom proto, abych došel k ledopádu a kvůli nízké oblačnosti viděl asi tolik jako před lety u severní stěny Nanga Parbat.

Malinké přeháněčky začaly až u Kokhethanti, kdy to do cílového Kalopani bylo už méně než hodinu chůze. Vítr tu, až na jednu vyjímku v přechodu visutého mostu přes řeku, naštěstí nefoukal a tak ani těch pár kapek nevadilo. Soustavný déšť se spustil až po setmění (pod Dhaulágiri bych si tipl že mnohem dříve), ale to už jsem v sobě měl pozdní oběd (půl pátá) a končil s večeří. Uvidím jestli něco uvidím zítra ráno. Měl by tu být jeden z nejhezčích výhledů na Annapurnu, tak snad aspoň trošku.

Ráno jsem platil překvapivě velký účet – 2600 rupií, na kterém se projevily jednak ty dva koláče, ale také hranolky za 500. Jelikož jsem ale nikde jinde nic nekupoval, tak jsem se stále, i když těsně, vešel do horního denního rozpočtu kč 700. Za dnešní ubytování a stravu budu platit 1500. Vše bylo jednak levnější a k jídlu byl jenom Dahl Bat, takže se to ani nedalo roztočit na jídle.

Tady jsem obědval, večeřel i snídal. Přepychově to nevypadá, ale z pece se vytahovaly žhavé uhlíky do otevřených kamínek, takže tu, i přes otevřené dveře a déšť venku, bylo celkem příjemně.

Po vyjítí z hotelu a posléze i z vesnice, udeřila do očí bílá hradba masivu Sarpang Dhuri (5007m), která včera, kvůli mrakům, nebyla vůbec vidět. Je to její severní stěna, proto ten sníh i přes ne příliš vysokou výšku.

Dalším, čím jsem byl překvapen, byla blízkost Dhaulágiri. Podle mapy bych být neměl, ale i tak to zaskočilo.

Rychle se ale nad ní začaly tvořit mraky a ještě před polednem už byla celá schovaná.

Nilgiri, na druhé straně údolí, se držela mnohem lépe. Tady je ze stoupání k Naurikotu. Jestliže jsem o včerejšku psal, že byl krátký, tak dnešek byl ještě kratší a toto bylo jediné stoupání.

V poledne jsem byl už v hotelu Gurusangbo a o hodinu později, poté co jsem si vypral ponožky, zašil díry v kapsách a zazálohoval fotky, jsem už obědval Dahl Bat na jeho střeše. Za mnou zleva Nilgiri Sever (7061m), Nilgiri Střed (6940m) a Nilgiri Jih (6839m).

Vedle mne pak spalo dítě a to i v době, kdy začaly poletovat první krupky.

Počasí se stále ale snažilo držet přívětivou tvář a tak jsem se vyšel porozhlédnout po Naurikotu. Vesnička je to malá a tak jsem se stačil vrátit před tím, než počasí rozjelo vichr s deštěm a kroupama.

To už nebyly vidět ani Nilgiri. Důvod proč jsem se rozhodl spát už tady, byl kvůli větší šanci na hezké ranní počasí. Jelikož by odtud měl být jeden z nejhezčích výhledů, tak jsem se tomu obětoval celé odpoledne. Vzhledem k počasí to nakonec bylo i velice rozumné a beztak nemusím spěchat.

A takovýhle je výhled ze záchodového okénka…

Zítra mne čekají dvě jezera a jestli to bude den dlouhý nebo krátký bude záležet na tom, jestli půjdu k ledopádu. Moc nevím co od toho čekat. Žádné fotky jsem neviděl, jestli ale uvidím zase nějaké mraky, tak to nejspíše vemu rovnou do Kalopani, odkud by měla být hezky vidět samotná Annapurna.

Včera jsem tu psal o tom, jak lidé, neboje se deště, suší na střechách dříví a dnes od jedné hodiny prší. Žádný velký slejvák to není, spíš takový ten vytrvalý “zahrádkářský” deštík. Paní u které spím láteřila, že manžel zrovna včera dal medicínu (postříkal) na stromy a teď si to bude moci zopakovat.

Nejenom, že jsem brzy skončil, ale i začátek byl trochu posunutý a já tak vyšel až o půl desáté. Hory byly v mracích už od samého začátku a tak jsem fotil jiné věci. Třeba rozkvetlé stromy.

Nebo oráče.

A taky jehňátka. Že by tu už bylo jaro?

Tomu by odpovídalo i velké prádlo.

Ale nějakou tu krajinku dneska taky mám. Na pískovém hřebeni je vesnice Chimang, kterou jsem nedlouho předtím prošel a nad kterou, kdyby tam nebyl mrak, by nejspíše bývala byla vidět Nilgiri.

Někdy kolem jedné jsem dorazil do Tukuche, vybral si místo na oběd a začalo mžít. Po polévce, kde byla jen trocha tekutiny a jinak to byla kopa zeleniny a nudlí čnící se nad misku, jsem si dal ještě Apple crumble, a když i po té pršelo spíš ještě více, rozhodl jsem se tu zůstat. K večeři jsem si objednal to samé co k obědu, protože jsem se toho fakt najedl a ještě k tomu přidal hranolky, takže jsem málem praskl. Teď je půl desátý a před chvílí přestalo pršet. Doufám, že zítra nebude moc bahna a také, že se pročistí vzduch a zlepší se výhledy na vrcholky.

Teda probudil jsem se trochu později, otázka je, jak moc to vadí. Na jednu stranu nebylo kam spěchat (do cíle jsem dorazil před čtvrtou) na druhou je tu jistota fučáku někdy od jedenácté a také viditelnost se postupně s časem snižuje. Asi by se tedy vyplatilo vyrážet brzy, ale při takto krátkých dnech je motivace těžší. Zítra to bude asi podobné. Sice by to mělo být delší, ale nic se nestane, když to utnu dřív.

Už jsem si několikrát říkal, že ta vrstva dřeva na střeše proti dešti moc platná nebude a jako izolace proti teplu od sluníčka by byla kontraproduktivní.

Dnes jsem se konečně ujistil, že střecha slouží jen jako sušárna. Tomu se říká důvěra v suché období 🙂

Vyfotil jsem si několikery dveře. Tyto slouží ke vstupu na pole, které je proti větru chráněno alespoň nízkou zídkou.

Dhaulágiri byla už od dopoledne trochu schovaná pod mráčkem a po poledni už zmizela úplně.

Po cestě, po které jsem šel, projela jen velmi zřídka motorka, cokoli dvoustopého by tu nemělo šanci.

Vyprahlou krajinu alespoň trochu vybarvuje jezero Dhumba, které je prý družstevní, patřící lidem ve vesnici.

I když foukalo, tak tamhle ty mraky držely jak přibyté a ani se nehly. Za mnou zůstávala povětšinou modrá obloha, i když i ta pomalu mizela pod vlivem oblačnosti přicházející ze strany.

Výhodou traverzu v příkré skále bylo závětří. Alespoň na chvíli jsem si od hukotu odpočinul. Pode mnou už jsou vidět zelená políčka Marphy.

Ještě ale než jsem překročil řeku, vedla mne cesta skrz Tibetský uprchlický tábor. Maj to tu takhle i označené cedulí. Zítra budu kolem procházet zase. Byla tu možnost ubytování, ale v budově nikdo nebyl a místo nepůsobilo tak pěkně, abych projevil více aktivity. Na jedné straně byl vidět plot, ale jinak naprosto volně přístupné. Po nějakých 60ti či kolika letech se ani nelze divit. I ta cedule bude spíš takové politické gesto upozorňující na Tibet než cokoli jiného.

Po přejití řeky jsem se ubytoval v prvním hotelu u cesty a po jídle vyrazil do deset minut vzdálené Marphy. Ta je známa bílýma fasádama a klášterem, který drží povětšinou stejnou barevnou linii.

Klášter je trochu nad městečkem a byl odtud vidět třeba i takovýto domek ve stěně. Jak tam dopravili okna a dveře, o lidech nemluvě, nemám tušení. I nad ním ještě kus svahu byl.

Detail výzdoby jednoho z oken kláštera, který vypadal, že je volně přístupný. Mne teda alespoň nikdo nevyháněl, i když jsem si trochu připadal, že bych tam být neměl. Klukům zrovna začínala hodina takového toho jejich modlení, takže se nejdříve kolem mne prohnala skupinka a pak už jsem slyšel jen ty jejich jakoby zpěvy.

Ani tady na mne pošta neudělala dobrý dojem, takže stále není důvod shánět pohledy, které ale asi budou ještě horší než ty schránky.

V úzkých bílých uličkách jsem se i vyfotil a trochu zvažuji, jestli se sem nepodívám ještě zítra, za lepšího světla. Zatažený večer přece jenom není to nejlepší.

K večeři jsem měl jako předkrm hranolky a hlavní chod patřil zeleninovému MoMu.

Oblast Marphy je v Nepálu známa pro svá jablka. Odpoledne jsem si tak objednal sklenici cideru a večer měl jako zákusek smažená jablka. Mňamka.

Snídani jsem měl objednanou na půl osmou a s krosnou vyrazil asi o hoďku později. U Panglingu přešel přes most a započal stoupání. Kdybych byl pokračoval po prašné silnici, byl bych v Jomsomu asi za dvě hodiny, takhle z toho byl celodenní výlet. Už ve stoupání k Phalyuku je mi teplo a to je teprve začátek.

Vesnice samotná je pěkná a já si nejvíce užívám chladné úseky pod domy, kdy se jde jakoby tunelem. Sice šero, ale okolní zdi pěkně chladí. V dalším úseku si připadám jak v Maroku. Suchá krajina, teplo a žádný stín.

Konečně se dostávám na vrchol průsmyku Batase Bhanjyang (3435m), který se dá do češtiny přeložit jako Větrný a svému jménu nedělá ostudu. Ač jsem zpocený, hnedka vybaluju bundu.

Je tu pěkně vidět zpátky ke Kagbeni i k průsmyku Thorung La.

Nilgiri i Dhaulágiri by byly lépe viditelné o pár hodin dříve, teď výhledu škodí slunce proti a s ním související opar.
Pěkně tady vychladávám a i celý další sestup až do Jomsomu je po návětrné straně, takže bundu už nesundám. Do města to nebylo moc daleko, ale postup silně zpomaluje terén, kdy je (ne)cesta tvořena drolivím kamením, takže sestup je celkem namáhavý, poletující prach a jemný písek také nepomáhají.

Do Jomsomu přicházím pěkně vyfoukanej už před pátou a dávám se do hledání hotelu. Asi díky letišti, které využívají Indové k návštěvě Muktinath a odkud jsou odlety kvůli větru dost nepravidelné (klidně se čeká  dní), jsou ceny za noc o dost vyšší, než na co jsem zvyklý. To nejlevnější ubytování je v hotelu Cold desert za 500 rupií a tam také zůstávám. Zítra kratší přesun do Marphy. Ta je po cestě kousek, ale já zase půjdu zacházkou, takže to alespoň na čtyry hoďky bude. Na závěr tři tabulky z Jomsomu:

Konflikt není řešení.

Tento historický dřevěný most už je velmi slabý. Takže, pouze  jedna motorka v daný čas, jedna mula a nebo kůň v daný čas & 5 lidí v daný čas. Děkujeme za spolupráci.

Tento hotel nevyužívá dětskou práci. (Takovouhle cedulku tu má snad každý hotel. Nikdy dřív jsem ji neviděl. Možná to je důležité pro indické poutníky)

Odpočinkový den. Venku jemně zataženo. Spím až do osmi a beztak se mi nechce z postele. Nakonec vylézám jen proto, abych měl mezi snídaní a oběděm alespoň několikahodinovou pauzu.

Pohanková placka, máslo, marmeláda, jačí sýr, omeletka a Seabuthoun (to jsou místní bobule) džus. 380npr

Oběd jsem si objednal na dvanáctou a jelikož venku začalo foukat jak blázen, tak jsem nikam nešel a raději si četl. Na talíři na mne pak čekaly Zelné rolky chutně plněné bramborem, sýrem a mrkví. 450npr

Vítr neustával a tak jsem dočetl jednu knížku a začal druhou. Ta byla o prokrastinaci a odkládání věcí na později, takže jsem se zastyděl a na chvilku ven přece jenom vyrazil. Vítr naštěstí nebyl studený, ale stejně se mnou, při pořizování tohoto záběru Kagbeni, málem hodil do pole pode mnou.

Asi tu nikde nemají klasické vodovodní potrubí a tak je podél tekoucí vody vidět dost hadic. Tady jenom pár, ale na začátku městečka jich bylo asi deset.

Kagbeni jsem procházel mezi pátou a šestou, kdy zrovna zaváděli lidé dobytek zpátky domů. Dále několik fotek bez popisku. Párkrát jsem si připadal jak v kulisách nějakého filmu ze středověku.

Došel jsem až k výhledu na řeku nebo spíše na koryto řeky. Tady začíná Mustang.

Při zpáteční cestě jsem zavítal do kláštera, který upoutal červenou budovou. Možná by upoutal i ve vnitř, ale jelikož nešla elektřina, tak jsem nic neviděl, protože jsem si ssebou nevzal ani telefon ani baterku. Na chodbě šly v šeru rozeznat alespoň nějaké malby. I když jsem tedy skoro nic neviděl, tak jsem stejně neunikl zaplacení 200npr za vstupné.

Je dobré, jak si tu člověk uvědomí, že není všude normální mít kdykoli elektřinu a nebo třeba nad umyvadlem kohoutek s teplou vodou (ten jsem tady ještě neviděl). Elektřina nefunguje snad nikdy večer a snad pokaždé ji nahodí až kolem desáté. Teplou sprchu si dáte jen když si zatopíte a nebo když vám sluníčko ohřeje nádrž na střeše.

Tady jsem čekal asi minutu než projde stádo ovcí nebo koz. Stál jsem za rohem vpravo, co není na fotce vidět, takže jsem neviděl kolik jich celkem bude. Když už to vypadalo, že šla poslední, tak se objevily další. Div jsem z toho neusnul 🙂

Zítra mne čeká ne úplně rovinatý přesun do Jomsomu. Jelikož tu prý obvykle začne foukat kolem desáté, tak už žádné vyvalování v posteli.

Oproti mému původnímu línému plánu jsem, i díky vynechání Tilicha, v týdením předstihu, takže bych měl mít v závěru čas i na zacházku do Annapurna Base Camp. Na dnešek jsem měl každopádně v plánu dojít jen o dvě vesnice dál, asi tak hodina čistého času, ale jelikož obě ubytování byla (není sezóna) zavřená, tak jsem skončil až v 15km vzdáleném Kagbeni, kde strávím dvě noce. Sešel jsem dalších 1000m (jsem v 2800m) a na teplotě je to znát, v pokoji už se třeba netřesu zimou.

Před odchodem z hotelu jsem se při placení zeptal, který z vrcholů je Dhaulagiri a odpovědí mi bylo, že ten nejvyšší. Hned po vyjití z městečka to tak bylo jasné. Před lety jsem ji viděl z jiného úhlu a to takhle jehlanovitá nebyla.

Ve vesnici Chongur byly hezky malované domy. Barvy by měly odpovídat těm typickým pro Sakia. Sakia sice nevím co je, ale nejspíš se bude jednat o nějakou větev budhismu, protože vesnice byla založena sakiyským mnichem.

Některé domy zas tak pestrobarevné ale nebyly, pořád ale stály za fotku.

Tohle už je Jhong, kde jsem měl v plánu skončit. Dominantou jsou ruiny pevnosti, u které leží také klášter.

U gompy tu měli otevřené dveře a tak jsem nakoukl dovnitř. Prostor akorát tak velký aby vměstnal veliký bronzový modlící válec.

Tady už opouštím Putak.

Pohled zpátky na průsmyk, který mne včera tak potrápil. Odsaď tak náročně nevypadá…

Ani dneska nechyběl visutý mostík. Stále se mi na něm nedařila fotka a tak jsem ho přeběhl snad desetkrát. Až v druhé půli pokusů jsem si všiml skupinky Nepálců, kteří na mne pobaveně koukali a asi vůbec netušili o co se snažím, protože z jejich místa nebyl foťám vůbec vidět. Jediné co viděli bylo, že jsem přeběhl skoro celý most, pak chvilku počkal aby se přestal houpat, popošel dopředu a zas jim zmizel z výhledu.

Na západ moc detailů a barev vidět nebylo. Na obrysy a siluetky to ale stačilo.

Východ byl zase pravým opakem. Fakt pěkný, pozdněodpolední, světlo.

Kdybych si vedle tohodle šutru nepoložil baťoch, tak bych si ho asi ani nevšiml. Vypadá spíš jak keramika. A ne, domů ho fakt neberu 🙂

Jak jsem si myslel, že to dnes bude superkrátký den, tak jsem vyrazil až o půl dvanácté. Tady už jsem začínal tušit, že to před šerem asi nestihnu, zvlášť, když krajina za mnou byla tak pěkná.

Jak ale zapadlo slunce za Dhaulágiri, tak najednou začala být přitažlivější druhá strana.

Mezi Nilgiri (nalevo) a Dhaulágiri (napravo) je údolí, do kterého se pozítří vydám.

Jo a došel jsem až za tmy. Průvodce doporučoval hotel Annapurna kvůli jídlu a chvilku mi dalo, než jsem ho našel. Bez ptaní bych neuspěl. Řekli si o 500 rupek na noc, ale srazil jsem to a mých typických 100 tím, že jsem slíbil tu minimálně jednou večeřet a snídat, a když se mi tu bude líbit, tak zůstanu ještě jednu noc a jíst budu tady. Na jídle se tu vydělává nejvíc a jelikož v okolí bylo více možností ubytování, tak jsem tahal za mnohem delší stranu provazu. Měl jsem fakt hlad a tak jsem si dal standartní zeleninovou polévku, špagety a rýžový puding. Zítra už zkusím nějakou jejich specialitu.

Dnešní program byl jasný – překonání nejvyššího bodu cesty, průsmyku Thorong La ve výšce 5416 metrů.

Vyrážím o půl osmé. Jediní kdo vyjdou až po mně, jsou dva Francouzi, kteří podle pozdějších zpráv celou trasu doslova prolétli.

Tím, že všichni vycházeli o dost dříve, kolem čtvrté už třeba byli někteří vzhůru (vzbudili mne), tak nemám měřítko pro mé tempo.

Je jasno a bezvětří.

7:52 – že už by byl průsmyk na dohled? Ne ještě ne.

Po mostku.

8:22 -průsmyk?

8:59 – tak teď?

9:25 – tohle by odpovídalo mému časovému plánu dvou hodin.

9:39 – a další

9:48 – už to začíná být trochu trapné

11:02 – po několika dalších. Tady je vidět dlouhý pruh vlaječek, to vypadá nadějně.

11:21 – konečně na vrcholu, jen to trvalo o dvě hodiny déle než jsem čekal. Hlavně druhou půlku jsem se sotva plazil. Spousta malých přestávek na vydýchávání. Chyběl delší pobyt nad 5000m, který ale u tohodle okruhu, narozdíl od Everestu, nejde moc smysluplně realizovat. Výjímkou je jezero Tilicho. V první půli stoupání jsem se dotáhl na jediné lidi, které jsem, krom Frantíků, viděl, pár Asijců s nosičem. Chlápek vše zvládal v pohodě, má prý hodně zkušeností z Tibetu a stále čekal na ženu, se kterou jsem měl později stejné tempo, jen s náskokem. Často jsem se tedy s chlápkem míjel a ten zmínil, že u Tilichika bylo po kolena sněhu. Dobře tedy že jsem tam nešel. Je zvláštní jak se podmínky na takto malém území mohou lišit.

A takto už vypadá druhá strana. Annapurnu II nahradí v následujících dnech Dhaulágiri.

Severní a jižní strana. Cesta vedla po té severní, kde to na sněhu (či blátě) celkem klouzalo. Má koncentrace polevila až ve chvíli kdy bylo vidět občerstvení a sníh už byl samá hlína, takže výhledově si budu muset vyprat kalhoty.

16:17 – vcházím do Muktinathu, kde trochu bloudím mezi chrámy. Moc se mi nechtělo měnit normální brýle za sluneční (kvůli tomu sněhu okolo) a tak mne teďka slzí oči při každém prosvitnutí slunce vedle brýlí. To že jdu na západ situaci moc nepomáhá.

Fotím si alespoň jednoho Budhu. Chvilku trvá, než se od komplexu dostanu do městečka Ranipauwa a tam zalézám do prvního hotelu. Utahanej jak pes, hladovej jak vlk a žíznivej jak velbloud. Jako první si ale dávám sprchu, abych ze sebe smyl všechnu tu vazelínu co jsem na sebe napaglal v obavě před větrem, kterej se nakonec žádnej nekonal.

Tak trochu odpočinkový den. Na jednu stranu jsem vystoupal 900m, na druhou jsem byl v cíli už ve dvě hodiny. Hladovej jak vlk o nějakém nechutenství nemůže být ani řeč. K snídani omeleta, cestou pár tyčinek, odpoledne polévka a špagety, večer špagety a rýžový puding.

Konečně se objevili pořádnější jaci.

Toto už je závěrečné stoupání mezi Thorung Phedi a High Campem (4925m). Předtím vedla cesta kaňonem a krom Annapuren, který tady byly už mnohokrát, toho moc vidět nebylo.

Za horizontem už jsou budovy High Campu.

A tohle už je pohled na Thorung Phedi z kopce nad High Campem. Výstupem jsem si ušetřil hodinu k zítřku. Angláni tu teď měli briefing a budou vstávat v pět a vyrážet už před šestou. To mne trochu vyděsilo. Já si objednám snídani (až) na sedmou, kdy vychází slunce. Podle předpovědi prý bude celkem foukat a teplý větřík to nebude…

Z kopce byla konečně vidět i ta osmitisícová Annapurna. Je úplně vpravo.

A taky odtud byl vidět zítřejší průsmyk. Vzdálenostně to k němu jsou asi dva kilometry, výškově asi 600m. Počítám, že tam budu tak za dvě hodiny. Klesání zabere mnohem více času a hlavně ze začátku moc pohodlné asi nebude, celkově to bude 1700m rozdíl.

A teď už na kutě, je zima jak blázen.

Dnes jsem uhl z hlavní trasy a vydal se směrem k jezeru Tilicho. To leží ve výšce téměř 5km a původně jsem chtěl zajít až k němu, což jsem přehodnotil a došel jen do Khangsaru. Zamrzlých jezer jsem viděl dost na cestě k Čo-Oju a za dva extra dny by to asi nestálo.

Tak jako obvykle je jasný den už od samotného rána.

Jediného, koho na cestě, až do večera potkám, je tahle paní.

Postupně se otevírají výhledy směrem k Manangu a na horizontu je vidět i Manaslu.

V Kangsharu se chlubili, že tu každý dům má záchod.

Já na jeho konci odbočuji směr Yak Kharka, kde mám v plánu nocovat.

Chtěl jsem se podívat, jak vypadá Velká Bariéra, která Herzogovy zamezila v přístupu k Annapurně a toto je ona. Plochý vrchol napravo patří Tillicho Peaku.

Včera se jedněm lidem podařilo zblízka a za světla vidět sněžného leoparda, já vzal za vděk alespoň divokýma ovcema nebo kozama.

Khangsar z výšky.

 Z nejvyššího bodu byl nádherný rozhled do údolí i na hory.

Klesalo se severním svahem a tak přišla vhod i čerstvě koupená čepice. Kdybych v ní neměl rukavice, tak bych asi ale zůstal v šátku.

Do Yak Kharky (cca 4000m.n.m.) docházím přesně v šest, pěkně se tu najím, ale za zmínku stojí něco jiného. Když mi pán otevírá pokoj, tak ukazuje, že tu sice žárovka je, ale není vypínač. Nějak na něj zapomenuli a tak mi prý musí stačit okno 🙂

Zítra mne čeká poslední přiblížení k průsmyku Thorung La.