Tohle píšu následující ráno z istanbulského letiště s náladou ovlivněnou zapomenutím paměťové karty v letadle. “Naštěstí” to nebyla ta s fotkama, ale videem. Prošel jsem se tedy na Ztráty a nálezy, čímž mi přibylo v pase turecké razítko, kde zavolali, jestli se něco nenašlo. Nenašlo, ale pro uchování naděje jsem dostal alespoň mailovou adresu, kam mám napsat. Hold jsem blbec. Jinak včerejšek byl hezký a to i přesto, že jsem nenarazil na nic na památku a vezu si jen tričko.
Ráno, podle plánu, i když trochu později, jsem se vydal na trh Tsukiji. Nejdříve jsem procházel Vnějším trhem, kde jsem si říkal, jestli to stálo za brzké vstávání (normální rybí trh), pak jsem ale narazil na hlavní prostor a pro změnu zalitoval, že jsem se nevykopal trochu dříve. Musel jsem tu být dost na pozoru, protože všude projížděla rychlá přepravní vozítka.
Nejvíce tu byli vidět tuňáci. Při té rybí apokalypse, která byla všude okolo, a která se tu odehrává denodenně, jsem se až divil, že v těch oceánech stále něco žije.
Několik vyskládaných tuňáků. Probíhají tu i dražby, které ale (prý) nejsou veřejnosti přístupné a asi na ně bylo už i pozdě.
Občas se naskýtaly až umělecké obrazy.
Tuňák je velká kupa masa a manipulace s ním není brnkačka.
Ve vedlejší části byla část s nerybímy produkty, které dominovaly papírové krabice.
Podařilo se mi najít malé místečko u nápojových automatů (a popelníku), kde jsem si mohl dát na chvíli voraz.
To už jsem měl ale také hlad. První mne zlákaly tuňáčí steaky na špejli ožehnuté let lampou.
Po tomto předkrmu jsem zalezl do uličního stravování a dal si plátky lososa a tuňáka s rýží, ke kterým jsem dostal i polévku a zelený čaj (900jenů). Asi jsem si měl dát verzi bez lososa, protože tuňák byl mnohem lepší a ještě by to vyšlo trochu levněji. Také jsem si nemusel dolévat čaj z kávové konvice…
Pokračoval jsem úhořem s výbornou omáčkou (také za 900) a zkusil i saké, které mne ale moc nepřesvědčilo.
Polévky sice také vypadaly pěkně, já už ale byl celkem najeden.
Zátiší s tykví u jedné z restaurací poblíž trhů. Rybí hlavy tu asi slouží jako důkaz čerstvosti, protože snad každý stánek na trhu měl vystavenou tu tuňáčí.
Byl čas opustit trh a přesunout se k Tokijské věži. Té to celkem slušelo v páru s chrámem Zojoji.
Dětské sošky s čapkama a nákrčníky, jedna měla i svetřík a jiná zase bundičku, vypadaly pěkně až do doby, než jsem se dočetl, že se u Zojoji lidé modlí za potracená nebo mrtvě narozená děcka. To tu atmosféru trochu změnilo, a že tu těch sošek byly celé zástupy…
Došel jsem až pod věž a jelikož jsem měl v plánu se na Tokio z výšky podívat zadarmo z Metropolitan Government Building (tokijské radnice), tak jsem věž jen obešel, což asi byla chyba.
Za 1000 jenů jsem si pořídil celodenní jízdenku pro obě místní metra, abych ušetřil nějaký ten čas a dojel k Yoyogi parku, kde stojí chrám Meiji Jingu. Při pohledu zpět se naskytl takovýto píhled na jeden z mrakodrapů spolu s bránou.
A tohle už je výhled z radnice. Možná až moc vysoko, ale hlavně rozdělen do několika oken po velkém obvodu, kde volnému projítí bránily krámky, takže mi tu chyběl takový ten panoramatický pocit.
Godzillí ulice v Shinjuku. Jo, to je to místo, kde jsem přestupoval při cestě k Fuji, a které je, jak jsem později zjistil, nejrušnější v Tokiu.
Ještě jsem se chtěl podívat k antikvariátům u Uena (pro obrázek) a k chrámu Toshogu (ten byl včera už zavřený), ale už bych to nestíhal a tak jsem metrem raději dokroužil zpět do přístavu, abych se navečeřel. Všechny levné restauračky už byly zavřené a tak jsem místo u pultíku skončil u stolku a za 1200jenů si dal opět tuňáka (těšil jsem se na něj celý den), zpestřeného mletým tučným tuňákem a poprosil jsem, jestli by nemohli přihodit trochu jiker, co měli u jiných jídel a vzorek opravdu dostal. Asi byly (už si to nepamatuji) lososí, protože chutnaly jak taková ta růžová pasta co se prodává. No a tradičně nechybělo wasabi a zázvor.
Na letiště jsem to stihl akorát nebo spíš jen tak tak. Při pohledu zpět jsem si měl připlatit 1000 jenů za vlakový letištní speciál, který byl krásně prázdný a nejet místním, kde jsem byl přes půl hodiny jak sardinka, pak padesát minut stál a sedl si až na posledních deset minut. Také bych byl na letišti o 45 minut dříve a odbyl si přehazování paměťových karet hned.
Do Japonska se rád, třeba výletem na Hokaido, vrátím. Průměrné výdaje byly něco přes 5000 jenů, tedy asi 1300 českých, což má ke katastrofě celkem daleko, do tisíce dolarů jsem se ale nevešel.
Uteklo to nějak rychle a stačilo mi ulítnout letadlo. Den blbec.
