Matrace přes noc stále ucházela, ale naštěstí jsem spal relativně na měkkěm, takže jsem se ani neobtěžoval dofukováním. První fotka je z pohřebiště z doby bronzové.

Hlavním bodem dopoledne, bude ale Cape Cornwall, jen o kousek dál.

A to už jsem na jeho vrcholu. Přibylo lidí, ubylo mraků.

Na parkovišti následuje delší pauza. Je tu i stánek s občerstvením, kde si kupuju zeleninové pasties (tradiční cornwallská kapsa s různou náplní), dahl, který dostávám v kelímku a k němu křupavou placku. K pití opět kolu, ta se na této cestě osvědčila.

Odpoledne je čas jít dále. Je sice slunečno, ale proti světlu vše dostává mírný zamžený dojem, za který opět viním aerosol vynesený z moře větrem.

Odpoledni pak dominují pozůstatky z důlní historie Cornwallu. Největší jejich koncentrace je kolem dolů Bottalack a Levant.

U Levantu mne, spíše než samotné budovy, zaujímají komíny.

Jak se slunce blíží k obzoru, tak začínám pomalu spěchat. Podle předpovědi se zvyšuje šance na přeháňku, hlavně se ale chci dostat za maják Pendeen, od něhož by pobřeží mělo být více kryté před větrem.

Až teď si vzpomínám, že jsem chtěl pořešit matraci. Využívám potůčku k nalezení dírky, která je přesně na druhé straně od záplaty, což dává smysl, lepím a pak čekám, než mokrá matrace zase uschne. Koukám sice do sluníčka, mraky za mnou se mi ale moc nelíbí.

Maják naštěstí není daleko a cesta je víceméně po rovině, takže to pěkně odsejpá a já jen doufám, že za ním nějaký ten plácek objevím.

Mraky se k pobřeží naštěstí moc nehrnou, ale visí přede mnou jak Damoklův meč.

Stanuji nad pláží Portheras a stíhám to tak akorát.

Po zkontrolování, jestli jsem po sobě na nocovišti nic nenechal, vyrážím.

Poznámka pro mne do budoucna. Je tu spousta vřesu, takže by to tu stálo za návštěvu i v srpnu, až pokvete.

Pobřeží u Lands Endu není nezajímavé a rychle se měnící mraky pomáhají se specifickým nasvícení.

Chtělo by to větší stodolu 🙂

Land End. Aut je tu zaparkovaných hodně, ale lidí venku je jen pár. Focením u cedule trávím celkem dost času, fotím tu i tři cyklisty na jejich mobil, a když odcházím, tak zrovna otevírají budku, kde (myslím) za focení na tomto místě vybírají peníze.

O kousek dál stojí poslední/první dům v Anglii. Otevříno ještě nemají a tak pojídám vlastní zdroje. Když odcházím, tak už je otevřeno, to už je ale trochu pozdě.

Nejzápadnější cíp pevninské Anglie byl dosažen, a tak teď mířím na východ. Proto mírná změna názvu příspěvku. Jak jsem tu psal na začátku, nebyl jsem si úplně jistý, jestli to stihnu až do St.Ives a nakonec mám takových dnů k dobru. Ve 30 dnech se každodenní extra kilometry pěkně nasčítaly.

Velká písečná pláž Sennen. Tu si také pamatuji z minula.

I tehdá jsem tu myslím sušil (dnes jen po rose) a přitom koukal na vlny a surfaře.

Na pláži bylo pěkně, dokonce jsem si i zaopaloval. Se sluníčkem bych zůstal ještě o hoďku déle, oblačnost mne nicméně zvedá dříve.

Co se odpadků podél cesty týče, za celou dobu co jdu, vedou jasně sáčky s psíma hovínkama, pak dlouho nic, pak asi roušky a ostatních věcí zas tolik nebylo. Špatně uhýbám, a když se vracím, tak potkávám chlápka, co všechny pytlíky co jsem od pláže viděl, nese v ruce. A to tu je na dovolené.

Nevraživé kovidové nápisy na dvířkách mezi poli, kterýma se prochází, jsem viděl jen dva. Lidé se chovají různě. Pár jich dokonce otočilo hlavu, když jsem procházel, někdo místo zdravení jen kývne hlavou či se usmějě, v naprosté většině ale vše probíhá jako normálně. Snad s vyjímkou míjení, kdy tam alespoň metr prostoru je, což je asi o trochu více než normálně. U stánků roušku nemám a kolikrát ani obsluha ne, fyzický distanc se ale dodržuje i zde.

Stan stavím až když jemně prší a daří se mi to tak, že je vevnitř sucho. Ve stanu pak přicházejí dva problémy. U jedné z kapes na batohu mi úplně vyjel zip, takže ho v pozici skrčence, nasazuji zpátky, a aby se to neopakovalo, štupuji jeho zakončení. Druhá je horší. Při nafukování matračky jasně slyším, že je v ní díra. Dost dlouho trvá než ji najdu. Doufám, že pomůže záplata, ale vzduch pomaloučku stále uchází, takže budu spát na trošku tvrdším než normálně. Alespoň že není zima. I jedna pozitivní, našel jsem druhou rukavici, kterou jsem asi tři týdny pokládal za ztracenou 🙂

Nepršelo, ale od rosy je vše mokré. Jsem na místě, kam se slunce dostalo snad naposledy, pobřeží za mnou je slunečné už hodinu, a tak, abych nebalil zas až tak mpoc vlhké věci, vyrážím o trochu později.

Za chvíli procházím lesíkem plným modrých zvonků a jsou tu ještě dokonce i narcisy.

První delší pauza je v Penberthu. Je to jen pár baráčků, ale dá se tu doplnit voda z vodovodu, což je fajn.

Zonky, zvonky, zvonky. Jen tak, na útesu. Jít tudy na jaře má své plusy. Moře je sice stále studené, kvetoucí kvítí ale krajinu pěkně zpestřuje.

Když se okoukají zvonky, tak tu stále jsou žulové útvary. Po celý rok.

Pyramida značí místo, kde byla bouda, odkud vedl podmořský telegrafický kabel, položený Faradayem, do Brestu, který už byl tehdy propojen s USA a tak se tohoto spojení dostalo i Britům.

Pláž Porthcurno a skalní formace Treryn Dinas, která před hodně dávnem fungovala jako tvrz.

Další pěkné útesy za mnou, teď ještě nějaký plácek ke spaní. Předpověď počasí mám jen z předvčerejška, kdy tvrdili, že je malá šance přeháněk. Na obloze sice mrak je, ale drží se dále od moře už nějakou dobu, takže risknu zase pytel. Stejně chci brzy vstávat, abych se dostal na Lands End bez kupy lidí.

Píšu-li o Lands End, ten je na dohled a ani není moc daleko.

Pod samotným vrškem, odkud jsem fotil západ slunce je i malinký plácek, kam se akorát vejdu. Doufám, že mi přes noc nespadne ten balvan na nohy. Dneska je totiž tak trochu padací den. Nejdříve mi vítr schodil brašnu na foťák (ten v ní nebyl) ze srázu a já se k ní pak skrz trní trochu těžce dobýval, tolikrát au au už jsem dlouho neřekl. A teď večer, právě při pokusu o tuto samospoušť mi opět vítr sfoukl foťák i se stativem ze skály. Obojí asi dvoumetrový pád naštěstí přežily.

Před spaním ještě na kopec pro jeden záběr na maják na ostrůvkách Longships. Nevím proč, ale jeho estetika se mi líbí a připomíná mi Hvězdné války.

Ráno pěkně svítí sluníčko a mně se vůbec nechce ze stanu. Tak jako pokaždé. Když spím jen v pytli, to se vyhrabu hnedka. Paradoxně začíná za hodinku pršet a tak se lenost vyplatila. Ještě si schrupnu, pak čekám až uschne stan a mezitím přišla další přeháňka. Co se dá dělat, je čas na dalšího šlofíka.

Odpoledne se konečně pakuju. Času hafo, takže nemám ani v plánu dojít moc daleko. Jak se v některých zemích doporučuje před nazutím bot zkontrolovat, jestli vám do nich, přes noc, nevlezl třeba štír, tam já při obouvání zjišťuji, že mám v botě nějaký velký kámen či co. Při následné kontrole pak zjišťuji, že mi do ni vlezl šnek. Alespoň, že jsem ho nerozmáčkl.

Je to tu samá žula a cesta připomíná spíše stezku. Různé přelézání kamenů a podobná akrobacie s krosnou. Počasí drží.

Vybavují se mi momenty z doby, kdy jsem tu byl naposledy. Tehdy jsem se divil, že pod tou sutí kamenů v Lamorně někdo bydlí a domky stále stojí…

Jak nespěchám, tak si krátce po pauze v Lamorně dávám další, tentokrát u pěkných balvanů. Vysvítá opět sluníčko a tak je i čas na dobití baterek.

Až k majáku Tater Du se dojít nedá, vede k němu soukromá cesta, ale on by z blízka asi o moc lépe nevypadal než odsud. Spousta majáků je jen takhle bílých, kam zmizely červené nebo modré pruhy, které jim tak sluší?

Jak nevím co s časem, tak si dělám 3km zacházku ke kamennému kruhu Merry Maidens. Cornwalské jméno si už nepamatuji, ale překládalo se jako Tančící kameny. Vůbec jsem nevěděl co čekat a nakonec normálka, nic extra a zároveň alespoň něco. Menší kameny na louce vedle silnice. Na fotce to asi i vypadá lépe než ve skutečnosti.

Stejnou cestou zpátky na pobřeží a pokračuji dále. Slunce zapadá, já jsem na východní straně, a tak už se porozhlížím kam bych hlavu složil. Předpověď je bez deště, takže nároky na prostor moc nemám.

Nalézám travnatý plácek na kraji útesu. Pode mnou jen racek a moře. Dělá se dost zima, což bude vlhkem, asi tu padne pěkná rosa. Tater Du odsud vidět není, v dáli ale bliká maják z Lizzařdu. Z cesty jsem dnes neukrojil ani 10km a začíná to vypadat více jako dovolená 🙂

Začnu opět předpovědí počasí. Ta byla, že nějaký tři hodiny odpoledne bude foukat silný, zbytek dne jen takový normál (kolem 30km/h). Už za tmy se několikrát budím tím, jaký mi stan ve větru dělá rámus, a když už to psychicky nedávám, tak vstávám a balím. Právě když dávám stan do fuksaku tak mi zvoní hodinky nařízené na čtvrt na sedm. Naštvaně hážu bágl na záda a jak na to tělo nebylo úplně připravené, tak je cítím až do večera. Fouká fouká a mně se po nějaké době daří najít místo, které je alespoň trochu kryté, abych se nasnídal. V tu ránu přichází přeháňka, naštěstí ale jen drobounká. K jídlu si dávám jen oříšky s tím, že se pořádně najím až v Porthlevenu, které je na dohled.

Jeden z porthlevenských dvorků nepůsobil moc organizovaně, majitel v tom řád ale určitě nějaký mít bude.

Na pláži tu měli spoustu mořské pěny, vytvořené divokým počasím, kterou vítr rozfoukával až nahoru na silnici.

Městečko bylo v závětří a tak jsem pojedl bagetu s humusem a pak ještě druhou s Philadelphií. Posilněn razím dál a za chvíli vidím první ruiny průmyslové minulosti Cornwallu.

Většina takovýchto staveb tu sloužila k odčerpávání vody z šacht (povětšinou) cínových dolů.

Pláž v Praa Sands a velice zvláštně umístněný bunkr na pláži. Dřív byl asi na útesu, který se sesunul, jinak si to nedokážu vysvětlit. Při přílivu v něm totiž musí být voda.

Před cestou jsem si koupil nové ponožky a nevydržely ani měsíc. Díry se objevily na obou dvou v rozmezí dvou dnů. Ještě že mám další dva páry.

Dřív bývala dole pěšina, teď už tu jsou jen cedule a pěkný výhled.

Kolem šesté konečně končí fičák a je nálada registrovat i drobnosti, jako třeba tenhle kůl se znakem Pobřežní cesty a v něm zaražených měděných mincí (nejmenší místní nominál – 1 a 2 pence).

Po přejití jednoho z výběžků se najednou objevuje silueta St.Michaels Mount, kláštera na přílivovém ostrůvku u Marazionu.

Mám v plánu spát s výhledem na něj a tak se přibližuji víc a víc až docházím kousek za vesnici Perranuthnoe, kde je pěkné místečko. Na stan to tady moc není a tak doufám, že nebude pršet. Nemělo by, i když malá šance na přeháňky je.

Za klášterem se pomalu rozsvěcují světla Penzance a já jdu pomalu spát. Tohle je prakticky fotka ze spacáku.

Zbalené věci nechávám na nocležišti a jdu se podívat na vyhlídku, která je jen o pár set metrů vedle. Maják nehouká, ale moře sebou pořád dost mrská. Vítr fouká, už je to ale snesitelné.

Docházím k pár domečkům na hraně útesu. Krom galerie (suvenýry) tu je i kavárna (malá restaurace). Než si objednám něco k jídlu, tak tam jednak ještě musím dojít a druhak se podívám pod útes.

Procházím kolem majáku a až se divím, že takhle velká trouba dělala tak malý rámus. Nevím jestli přímo v majáku, ale určitě hned vedle něho je turistický hostel, což by se někdy v budoucnu mohlo hodit. Hotely tu budou ještě dva týdny zavřeny, takže je tu cedule ve stylu jen pro zvláštní klientelu po objednání.

Pod útesem je pláž pokrytá solidní vrstvou vyplavených řas a i tady fouká. Jako bych slyšel ty lidi s dětma jak si říkaj “a za rok raději do Španělska” 🙂

Kavárna se pyšní tím, že je nejjižnější v Británii (krom ostrůvků) a já si tu dávám anglickou snídani. Zas tak velká porce to bohužel není.

Stále je zataženo a tak si fotím útesy. Počasí jim dodává úplně jinou atmosféru.

Vykukuje sluníčko, vytáhnout solár a dobíjet baterky. Čas si zkrátím vyfocením Mullion Cove. Už od kavárny je kolem dost lidí a já si tak uvědomuji, že je neděle.

Vítr vyfoukává z moře spoustu aerosolu a viditelnost na dálku tedy nic moc. S nevyčištěnýma brýlema ještě horší.

Za Port Mellin zadůvěřuji počasí natolik, že se odhodlávám pokračovat v opalování nohou. Mikinu s větrovkou ale nechávám.

Procházím kolem Marconiho centra, které je zavřené. Vypadá to, že právě z této boudy poslal bezdrátovou zprávu na loď v Atlantiku.

Na tuto pláž možná chodil Marconi ráno plavat. Stačilo mu jen seběhnout z kopce.

Na noc hlásí 30% šanci na déšť a tak hledám místo pro stan. To se opět moc nedaří. Když vidím mraky na obzorua začíná se šeřet tak beru za vděk místem na útesu plně otevřené větru z moře. Zas tak foukat by nemělo, a tak vytrhávám pár špičatejch keříků, které právě vylézají z trávy a za chvíli už jsem zalezlej.

Kvůli předpovědi počasí další vynucený volný den. Má foukat silný jižní vítr a déšť je více jak 50%. Stanoviště jak vidno nic moc. Ze severu je perfektně kryto strhlým svahem, směrem k moři, které je na jih, toho ale mnoho není. Zhlediska deště je to lepší, v kaluži bych skončit neměl.

Ráno měla být šance na déšť nejmenší a tak jdu k potoku pro vodu. Zjišťuji, že mé místo není největrnější, mohl jsem skončit i hůře. Tak jako v noci i teď maják v půlminutových intervalech bliká a hučí. Naštěstí to není klasická lodní siréna, spíše jakoby v dáli přijížděl vlak k přejezdu.

Krávy se pasou jakoby ani počasí nevnímaly. Z deště toho přes den nakonec moc nebylo. Částečky vody ve vzduchu spíše byly z rozbouřeného moře, hezký den na vycházku ale rozhodně ne. Na večer už déšť přichází a je nepříjemný právě kvůli tomu větru. Celkově nuda den.

Probouzím se s východem sluníčka. Za mnou lom…

… přede mnou moře. Výhled ke snídani je jasný.

Všude jsou varovné nápisy, že je dovoleno se pohybovat jen na vyznačené trase z důvodu práce v lomě, ten ale vypadá už dlouho zavřený. Těžil se zde gabbro, kámen pro štěrk a kamenné valy proti vlnám.

Svítí sluníčko, nefouká a tak si za chvilku dávám pauzu, abych přes solár dobil baterky. Mezitím si fotím třeba kormorány…

… nebo létající loď.

V Coveracku si kupuji proviant na zítřek. Počasí se má totiž zkazit a celá sobota propršet, což znamená další celý den ve stanu.

Výhled z Chynhalls Point na Coverack. Tady se začíná cesta horšit. Pěšina s kamenama, jejíhž nášlapné plochy jsou vyleštěné od bot předchozích procházejících. Smeká se to na nich i teď, za sucha. Následuje pár nahoru dolů po schodech a nebo právě po kamenech. Pomalý postup.

Alespoň že je tu poník 🙂 Ti jsou tu výborní. Naprosto mne ignorují, ani neutíkají ani se mne nesnaží schodit ze skály.

Před Kennack Sands je úsek spálené země. Oheň je asi jediné co platí na místní bodláčí. Sice kvete pěkně žlutě, ale je naprosto neprostupné.

Na tabuli u stánku mají sice napsáno, že dělají celodenní snídaně, nicméně po optání zjišťuji, že kvůli počasí nevaří. Odpoledne se totiž zatáhlo a pomalu sílí vítr. Na pláži je jen jedna rodinka. Je mi nabídnuta žemle, kam to snídani nastrkaj. Zní to dobře, i když se obávám hodně osekané verze anglické snídaně. Mezi dvě půlky se najonec vecpou houby, párky, slanina, vajíčko, máslo a kečup. Jelikož vše zapíjím kolou, tak myslím, že do zbytku dne budu mít energie dost.

Vesnička Cadgwith. Lodě tu mají, před nadcházejícím nečasem, vytaženy co nejdál od moře. Já pomalu začínám být nervózní, že jsem stále nerozložil stan. Déšť může přijít už hodně brzy a nerad bych stavěl za mokra a silného větru.

I když spěchám, tak se stejně ještě několikrát otáčím pro nějakou tu fotku.

U Devils Frying Pan přicházejí první kapky. Naštěstí jen ojedinělé, nejspíše přilétnuvší s větrem. Varovné světýlko už nicméně varovně bliká a mé standarty pro nocoviště jdou prudce dolů. Stejně ale nic nenalézám. Až po více jak čtyřech kilometrech u Housel Bay, kousek od Lizzard Pointu. Vzhledem k tomu, že vítr má foukat od jihu, tak nejjižnější cíp poloostrova nezní jako nejlepší nápad, ale trošinku to kryté je. Nemám na výběr, už poprchává a tak rychle stavím. Už při stavbě je jasné, že v závětří úplně nebudu a to zatím fouká jen 20mph. V noci spolu se silným deštěm zesílí i vítr, na 50mph (75km/h) a i dále přes den bude přes 40mph. Není tu vůbec signál a tak ani nemůžu aktualizovat předpověď v telefonu. To zas bude noc.

Podle předpovědi mělo přestat pršet až kolem druhý, nicméně realita je taková, že už v jedenáct pod borovicema snídám a po poledni vyrážím.

Známou trasu podél zahrad mi zpestřuje alespoň fakt, že tentokrát jdu druhým směrem, myslím že poprvé.

Ve čtvrt na dvě jsem u přivozu v Helford Passage a čekám na nalodění.

Na druhé straně mne čeká samotný Helford, vesnička s pěknýma domkama.

Procházím kolem několika malých plážích, na jedné je dokonce vyplaveno mrtvé tělo delfína, kterého právě zkoumají dva další turisté, takže ani nezastavuji. Pak se jde dlouho úzkým vymezeným úsekem bez výhledu ani možností si sednout. Z jedné části je pěkně vidět Nare Point, kam dojdu až před západem slunce.

Při odlivu se na tomto místě dá o kousek dál přejít po kamenech, jelikož ale odliv vrcholil před necelýma dvěma hodinama, tak si tu alespoň dávám pauzu. Koukám, jak voda opadává, ale nakonec se zvedám a jdu přes 2km dlouhou obcházkou.

Ta mne zavede k pěknému rozcestníčku a pak dále do Flushingu. Asi z důvodu sesuvu pobřeží následuje úsek, který vede dále od pobřeží.

Stromy už kvetou. Tohle byla myslím hrušeň, ale o kus dál byl i velký jablečný sad.

Konečně zpátky na pobřeží. Za mnou Nare Point a úplně vzadu Falmouth.

Na závěr ještě jedna výhledovka na Falmouth, kde mne samotného nejvíce překvapují ty tři kopce. Noc má být pěkná a ke spaní volím místo na betonové desce vedle kamenolomu Dean s výhledem na moře. To už je tma. Na to, jak jsem vyrazil pozdě, jsem toho ušel celkem dost.

Ráno zabaluji věci a jdu se podívat kousek zpět, na Treluggan Cliff, kde na svahu kvete spousta zvonků. Z dálky vypadají hezky, ale zblízka je mezi nima spousta rušivého a tak jen tento záběr s městečkem Porthscatho na pozadí

Ještě jednou Porthscatho. Snídal jsem zatím jen trochu ořechů a sušeného ovoce, takže v obchodě koukám po něčem pořádnějším. Sendvič za £3,30 nebo 10 frankfurtských párků za £1? Jasně vyhrávají párky, které pak do sebe, při výhledu na přístav, láduju a kupodivu všech 10. Bez pečiva, bez hořcice, přímo z balení. Vypadá to na hezký den, je ale převážně pod mrakem a fouká severáček, takže dlouhé kalhoty po celý den.

Škeble na pláži Towan. Ta je převážně písčitá, a když jsem tu byl před lety v létě, tak tu byla spousta lidí. Dnes jen pár pejskařů.

Co nikdy nepotěší, přistávající záchranářský vrtulník. Za chvíli procházím kolem místa, které beru obloukem, kde jsou zdravotnici právě v plné práci. Nebýt pauzy na Towanu kdoví, možná bych to byl já kdo volal, protože na místě vidím pár s dítětem, který mne, mám dojem, míjel.

St. Anthony Head. Pěkný výhled na Falmouth i na ‘mé’ pláže Maenporth, Swanpool a Gylly. Vypadá to kousek, ještě chvíli to ale potrvá, než se tam dostanu. Jak je na fotce vidět, tak jsem přeorganizoval bágl a stan teď nosím připnutý zespod, místo uvnitř. Městečka budou ubývat a já budu potřebovat místo na proviant. Podle předpovědi to i vypadá, že pod stanem budu častěji a tohle řešení je mnohem praktičtější, zvlášť když bych balil ještě mokrej stan.

Falmouth i s hradem Pendennis.

St.Maves Castle na druhé straně i s lodí, která mne za nějakou dobu také bude převážet.

Maják na Výběžku Sv.Antonína značící ústí řeky Fal, repektive celý záliv/přístav.

Procházím lesíkem s kapradím, zvonky i jinou květenou…

…a přicházím do kostela Sv.Antonína…

…před kterým je (pěkně) zarostlý malý hřbitůvek.

Převozník, který mne dopraví do St.Mawes. Kupuji si jízdenku až do Falmouthu, která má označení Coast Explorer, což mi zní pěkně důležitě 🙂

Připlouváme do St.Maves…

…kde mám dvacet minut na přestup, a tak si fotím staré pumpy…

…a domky s místním i falmouthským hradem.

A to už je Falmouth. Vím kde se najíst, vím kde nakoupit, vím kde nabrat vodu, jaká to změna oproti předchozím dnům. Nakupuji asi trochu více než je nezbytné, dávám si rybu s hranolkama, nechávám vyvolat sedm svitků, co jsem stačil vyfotit a nechci je dál nosit, připojuji dlouhou pauzu a z města tak odcházím až v podvečer.

Maenporthská pláž zde na blogu po stopadesáté…

Falmouth, hrad a St.Mawes při posledních paprscích dne. Na lodi ze St.Mawes do Falmouthu byla kosa jak blázen, teď je ale pěkně a ani vítr nefouká.

Už od rána vím kde chci spát, tamhle pod borovicema s výhledem na Helford, kde mne čeká, na této cestě, poslední přívoz. Ve tři ráno má začít pršet a tak stavím stan. Moc místa tu není, jsem malinkato z kopce, takže se svážím k levé straně stanu, ale nic hrozného.