Celé září padají na sadě jablka. Plus minus to vychází alespoň na jednu velkou přepravku týdně a to počítám jen pěkná, nahnilých a červivých je ještě asi tak jednou tolik. Je neuvěřitelné kolik se toho na větve vejde.

Na moštování jsem letos vůbec neměl náladu a tak jsem jablka zpracovával do dření. První várka byly jen rozmixovaná povařená jablka do kterých jsem přidal cukr, dva bílky a trochu citrónu a skořice. Jablečný vývar jsem přelil do demižónu a přidal k němu kvasinky ve sladkém nálevu a jsem zvědav co z toho bude. Do druhého jablečného hrnce už jsem dal méně vody, jablka ani necedil a přidal sáček pudingu. Následovalo ještě několik hrnců a z každého jsem do misek a později do kelímků, vyléval něco jiného, takže v mrazáku je teď banánová, kiwiová, kakaová, kokosová a dvě vitacitové. Ve stejnou dobu kdy se mrazák naplnil mne to i přestalo bavit. Naštěstí přijeli rodiče a zpracovali další velkou část.

Ořechy padaly méně, ale v noci, před kterou spadly teploty a během ní někde i elektrické vedení, to dohnaly. Pod ořechem nebylo místo kam šlápnout bez křapnutí pod podrážkou. Celkem to vyšlo na plnou velkou přepravku což je více než spadlo do té noci.

V úterý, kdy tu byla největší zima (na poli mírná jinovatka a přes den pod deset stupňů) jsem se vydal do sklepa pro brambory a nemohl jsem věřit jaké v něm bylo teploučko. To samé platilo i o jablečném sklepu, takže teď “vytápím” chodbu otevřenýma dveřma do sklepa 🙂
Pomalu už začíná padat i listí, to už ale bude spíše říjnová aktivita.

… a nevypadá to moc dobře. Ze srpnových plánů jak budu v září trénovat se toho moc nezrealizovalo. Mou nejčastější výmluvou bylo teplo nicméně dnes je 14stupňů se studeným větrem a přeháňkama takže zas trochu druhý extrém. Teď jsem se podíval na mé týdenní kilometry a je to tristní. Přelom srpen/září 21km poté 27,5 předminulý týden smutných 5km a ten uplynulý 39km. Před pár dny jsem běžel snad více jak po měsíci přes deset kilometrů a dalo mi to nepříjemně zabrat a asi budu rád, když to poslední zářijovou neděli zvládnu do padesáti minut. Jdu se obout a uvidím co půjde dohnat v těch posledních pár dnech.

Jen dvě takové blbosti aby tady něco bylo…

Předevčírem jsem se v upravování fotek ze Skotska dostal k panoramatům složeným z vícero záběrů. Počítači to trvá klidně několik minut než data přechroustá a nabídne mi složený obraz. Ne vždy se to povede, ale prostojů je dost tak či onak. Tentokrát jsem se při čekání věnoval probírání igelitky s psacíma potřebama. Překvapily dvě věci – téměř vše psalo i když to posledních pár let leželo ve skříni a množství ikeáckých tužek. To že jsem návštěvu obchoďáku vždy využil i k nabrání tužtiček si jasně pamatuju a teď zpětně mohu podle designu nápisu říci, že jsem tam byl minimálně třikrát.

Druhá blbost je o paměťové setrvačnosti. V Zahru byla nábytková stěna přemístěna z obýváku do pokojíku (což musela být celkem záživná akce) a když teďka ležím na posteli (která je pod foťákem), koukám do počítače, v zorném úhlu mám jen Stěnu a okno a najednou se podívám do pokoje, tak jsem z toho takovej rozhozenej. Jak jsem za ty dekády zvyklej, že Stěna je v obýváku, tak se pak mozek nemůže popasovat s náhle se zmenšeným pokojem a přemístění dveří do jiné zdi. Zase taková připomínka jak si s náma vědomí i nevědomí pohrává.