Den sedmý a stanuji pod Ben Nevisem. Poslední dva dny nepršelo a byla pěkná viditelnost, což se má zítra trochu změnit a tak jsem i zvažoval, jestli se mám vůbec na nejvyšší horu Británie šplhat, přeci jen jsem už na vrcholku před lety jednou byl.

Teď už ale jen o pár dní zpátky. Večerni slejvák i pozdější déšť jsem bez problémů přečkal a ráno mne vzbudila ovce. Venku všude mokro, takže jsem ani nevytahoval vařič a posnídal trochu sušenek.

Po poledni jsem procházel kolem malého kempu, kde byl i malý obchůdek a v něm byla v nabídce i slanina s vejcem v housce a tý jsem se celkem najedl. Vizuálně nic moc.

Ve vesnici Tyndrum zaujaly dvě věci. Dřevořezby na jedné ze zahrad…

… a hřbitov, který vypadal trochu naddimenzovaně. Vypadá to, že tu nikdo neumírá 🙂

Za Tyndrumem to vypadalo na déšť, nicméně předpověď byla jen na mírný a ještě s ani ne 40% pravděpodobností a tak jsem pár kapek ignoroval. Pak se rozpršelo tak rychle, že než jsem nahodil pončo byl jsem celej mokrej. Všude okolo byla hodně podmáčená půda, takže i když jsem měl v plánu tady někde přespat, tak nezbývalo než jít dál.

Podařilo se mi najít hezké tábořiště hned u potoka a ráno mne tu opět vzbudila ovce.

Snídaňový čas jsem využil i k sušení, ale jelikož bylo stále vlhko, tak jsem moc nepokročil.

Kolem mne to sice vypadalo, že kdykoli může začít mrholit v dáli přede mnou už ale byla vidět modrá obloha.

Loch Tulla a kopce od kterých jsem přišel mají vršky povětšinou stále v mraku.

O kus dál pak byla obrovská pláň nebo plošina, která byla obklopena vrcholky a kde už po případném dešti nebyla ani stopa.

Málem jsem šlápl na žábu.

Odraz mraků v Lochan Mhic Pheadair Ruaidr.

A ještě široký záběr ze stoupání z tohoto pěkného místa. Stejně jako včera i dnes jsem musel kvůli mokřadům pokračovat dál.

Stan jsem nakonec rozložil až o několik kilometrů dál u potůčku jen kousek od řeky Etive. Měl jsem toho fakt dost. K večeři jsem si poprvé dělal rýži s červenou čočkou a při této příležitosti jsem zjistil, že se mi rozsypal komplet pepř. Naštěstí jsem neměl rýži s čočkou ještě promíchanou, ale oboje bylo v originál balení, takže jediné co putovalo do sáčku s odpadem byla prázdná pepřenka. Pořádně jsem se nažuchl a focení okolních vrcholků nechal na ráno, beztak už bylo pozdě.

Vlevo Meall a’ Bruiridh (1108m.n.m.) a Creise (1100m.n.m.), pyramida patří Stob Dearg (1021m.n.m.).

Kolem cesty tu byl šikovnej plůtek, který usnadňoval použití samospouště.

Teď ještě jestli s filtrem nebo bez.

A ještě s tou špičatou…

Na vrcholu dalšího průsmyku už bylo vidět k Ben Nevisu, jestli je na fotce i jeho samotný vrchol bude chtít ještě přezkoumat.

Sestup do vesničky Kinlochleven, kde jsem si koupil sendviče k večeři a hlavně zmrzlinu na zchlazení. Opět jsem byl pěkně uhřálej. Jak je vidět na fotce, tak cesta pak vede po druhém svahu. Do přímého odpoledního slunce se mi už ale nechtělo a tak jsem byl rád, že jsem našel pěknej plácek v lesíku kousek za vesnicí. Byly asi čtyry a tak jsem se pěkně ve stínu natáhl a dokonce usnul, pěkně s rukou za hlavou v jejímž podloktí jsem před spaním našel klíště a další den následovala ještě tři další, všechny na pažích a teď ještě jedno na kotníku.

Ještě než jsem ale sešel do vesnice, tak údolím proletěla stíhačka, která je na fotce vidět jen jako stříbrný flek, i když delta křídla jsou trochu k rozeznání. Zvláštní pocit koukat na letící nadzvukové letadlo a nemít přitom zakloněnou hlavu.

A toto už je dnešek a přibližování se k Ben Nevisu (1345m.n.m.). Ve vesnici Glen Nevis, která je hnedka pod Benem jsem se stavil v infocentru kde mají velkou nástěnnou mapu, na té ale nemají cesty po kterých jsem chtěl z vrcholu pokračovat, takže budu muset možná měnit plány. Nic zásadního to nebude, jen asi dva tři dny.

Kromě Ben Nevisu je k vidění i (asi) Sgurr a’ Mhaim (1099m.n.m.).

V infocentru jsem si koupil instantní polévku, čokoládu a zmrzlinu, protože to vypadalo, že se tu nenajím a vařit se mi nechtělo a pak jsem narazil na Ben Nevis Inn kde mají jak kámen k předpovědi počasí…

… tak i pivo a něco k zakousnutí – falafelový burgr. Stan jsem postavil nedaleko, přičemž jsem trochu zmokl, teď už je ale zase pěkně. Uvidím jak zítra.

Třetí den na cestě. Důvody proč se tentokrát nebude jednat o každodenní zápisky je jednak fakt, že šetřím baterii v telefonu a druhak že ne vždy je signál.

Cestu jsem začal v Aberfoyle severně od Glasgow a z prvního dne mám jen fotku jak vařím na novém vařiči a jak vypadá stan, cestou toho totiž moc vidět nebylo. Šlo se lesem a já byl i krapet nervózní z předpovědi počasí, která se přikláněla k silnému dešti od dvou hodin a jemnému od večera přes celý den až do dalšího rána. Nakonec ani kapka.

Z druhého dne už je fotek více. Tady na té je Ben Lomond (974m.n.m.).

Pod vrcholem byla vidět ještě trocha sněhu. Mě tedy rozhodně zima nebyla. Jakmile zasvítilo slunce, tak ze mne lilo jak z konve, šátek tedy nemám ani tak proti úpalu jako spíš proto, aby mi pot nestékal do očí.

Vlevo opět Ben Lomond a napravo, úplně vzadu, už je vidět pohoří kolem Bein Ime, které leží za Loch Lomondem.

A tady už je vidět i samotné jezero. Vrcholky maji od necelých osmi set metrů až kousek nad tisíc metrů nad mořem, jehož dlouhý a tenký záliv je trošičku vidět vlevo.

Tentokrát už déšť přišel. Ne nijak silný, takže jsem si říkal jestli mělo vůbec cenu oblékat pončo, které na cestě lesem mezi balvany na břehu Loch Lomond trochu překáželo. Pod pončem jsem byl spařenej, takže mi po nějaké době došla trpělivost a utábořil se hned na břehu. Stejně jako včera okolo čtvrté a asi za hodinu se pěkně rozpršelo. Když trochu polevilo, tak jsem trochu pootevřel stan abych udělal fotku a hned jsem měl na rukách tucet mušek kousalek. Ty mi tu pěkně znepříjemňují život. Když se ráno probudím, tak už je vidím připravé a poletující za stanovou moskytiérou. To se člověku hnedka lépe vstává 🙂

Ráno jsem si šel udělat pár temp do jezera, pak uvařil (stejně jako včera) instantní kafe, čaj a tortelíny a už zase bylo deset hodin. Rozhodně tu nevstávám s východem slunce.

Stále lesem po břehu jezera, občas přelézt nějaký ten balvan, nic moc. Když jsem uviděl otevřený prostor tak jsem zajásal, že bude cesta lepší, nějak jsem už ale zapomenul, jak připaluje sluníčko, které po chvíli vyšlo z poza mraků.

Nové vrcholky přede mnou, mě spíš ale zajímá, kde se dá sednout do stínu bez toho, aby mne začaly žrát mušky.

Loch Lomond je dlouhé snad téměř 50km, takže toto je jen jeho malá část.

Den opět ukončil déšť. Mraky daly dopředu vědět, takže jse měl čas v klidu postavit stan. Zahlédl jsem jednu cedulku zakazující kempování v celém Parku, tak jsem vybral místo kde nejsem úplně na očích. Při průtrži jsem byl rád za nepromokavou podlážku. Pod celtou bych asi úplně suché věci neměl.

A na závěr ještě lokaci, jsem poblíž Crianlarichu.

Cesta na letiště a čas na menší shrnutí. Myslím že Indonésii mám odškrtlou, neláká mne to ani na žádný jiný ostrov, teplo kazí veškeré dojmy. Nad dva tisíce metrů to bylo ok, ale takovejch míst zas moc není. Bez motorky, na které je při rychlosti nad 50km/h pěkně by to bylo ještě horší. V Malangu jsem odečetl tachometr a moc se mi nechtělo věřit, že jsem si napsal dobře ty na začátku. Za 16dní 3100km, tedy téměř dvě stě denně. U dvou motorek předtím jsem to neudělal, ale dost možná jsem se přes čtyry tisíce dostal. Moc mi tu ani nesedlo obrovské množství navzájem přeřvávajících se mešit, obzvlášť o půl páté ráno. Lidé příjemní i když si stále chtěli povídat, jídlo dobré. V kapse si vezu osmset tisíc, takže během měsíce jsem se vešel do kč15000. Jakási standartní cena ubytování byla v rozmezí 100-200 tisíc, tedy do tří stovek, jídla tak kolem 20-30tisíc, tedy třiceti čtyřiceti korun.  Kokos za 10tisíc, čaj do pěti, třtina od 2-5 tisíc. Nejhezčím místem Bromo, nejhorším a nejubíjejícím jakékoli větší město. Zajímavý je i poznatek, že jsem ssebou krosnu vlastně vůbec nemusel brát, vystačil jsem si s baťůžkem. Co se focení týče, tak mám na probrání něco přes dvanáctset fotek, což zas není tak strašný.

Včera večer jsem našel zdroj vroucí vody a tak jsem ráno posnídal nudle co jsem dostal předevčírem v autobuse.

Stejně jako v jiných městech i zde se do mměstských autobusů nastupuje z vyvýšených budek, kde se i kupuje jízdenka. Já šel nicméně pěšky a po dojití na Gambir jsem potřeboval další sprchu. Po nástupu do autobusu za čtyřicet tisíc jsem se ale díky klimatizaci rychle schladil. Cesta uběhla rychle a ještě než jsem to tady dopsal, tak jsme byli na letišti. Snědl jsem si dračí ovoce a šel se odbavit. Času spousta, jsem tu třii hodiny před odletem.

Vše šlo pěkně hladce, ale před chvílí ohlásili půlhodinové zpoždění a letadlo, které čekalo u brány odtáhli někam jinam.

Toliko poslední zápisek z tropické Jávy. Zítra zpátky do normálních teplot. Jestli si půjdu zaplavat tak hlavně na moři to bude znát nejvíce a budu rád, když v něm vydržím pět minut.

Jeden z těch málo záživnejch dnů. Jakarta podle očekávání nic moc a ani v tom vedru nejde moc chodit a to jsem vyšel po západu slunce. Původně jsem se chtěl podívat do přístavu, ale skončilo to procházkou do Gambiru, abych věděl odkud mi zítra pojede autobus na letiště.

Do Jakarty jsme dorazili s více jak hodinovým zpožděním. Cesta nakonec nebyla tak hrozná, protože se objevila dálnáce a po té to šlo. Na nádraží Pulo Gebang se mi podařilo objevit místo odkud odjíždějí autobusy do centra, ale paní chtěla za jakousi kartičku 40tisíc, což se mi zdálo moc a tak jsem si vzal chvilku na rozmyšlenou během které přišla, že za 3500 mi může pomoci. Cesta byla sice s jedním přestupem, ale za desetinu ceny… Zatímco na prvním úseku jsem si seděl na druhé už jsem nastupoval do plného autobusu. Od přeplněného prostoru jsem se snažil posunout do volnější části, ale byl jsem vykázán, že ta je pouze pro ženy. Do hotelu jsem se dostal před dvanáctou, myslel jsem si že budu muset čekat na oficiální checkin v jednu, ale pokoj mi dali hnedka. Jako první sprcha a pak odpočinek, který přešel do dvouhodinového spánku.

Večer jsem konečně vyšel ven a hledal kde se najíst. Skončil jsem u stánku s talířem rýže, tofu a dvěma vajíčky na dva způsoby.

Hnedka vedle Gambiru je parčík, kterej byl zavřenej, Národní monument jsem si vyfotil alespoň přes plot. To už jsem měl fakt žízeň a zašel do obchodu si koupil si citrónovou vodu a zmrzlinu, které jsem zkonzumoval hned před obchodem, dračí ovoce alias pitayu jsem si nechal na ráno. O kousek dál byl totiž stánek s čerstvýma džusama, já si vybral sirsak, což jsem vůbec nevěděl co je. Bylo to dobré, husté skoro jak kaše a hlavně chladivé.

Kousek před hotelem byla pivárna a já neodolal a zkusil indonézské pivo. Na Jávě se asi žádné nevaří a tak jsem vzal jedno z Bali s příchutí liči, po kterém opravdu chutnalo. Malá flaška stála 45000 tedy přes šedesát korun, trochu jsem si tedy vyhodil z kopýtka. No a pak zpátky na hotel, zase sprcha a teď pod klimatizací přemítám jestli zabalím ještě dnes anebo zítra ráno.

Před chvilkou jsem v houpajícím se autobuse do Jakrty dopsal denní zápisek a pak se to všechno ztratilo, takže ještě jednou.

Ráno jsem zamířil do čtvrti Kampung Tridi. Ta je vidět při příjezdu vlakem i ze silnice. Toto je modrá část, na pozadí Gunung Kawi.

Toto je silniční most ten železniční je za mnou a každý projíždějící vlak dělá dost randál. Nabarvení baráku mělo přilákat turisty a zlepšit náladu místních, prestižní adresa to tu ale asi jen tak nebude.

Na břehu Kali Brantas právě probíhala rozcvička dětí založená na nějakém asijském bojovém umění.

Fasády nejsou jen jednolitě barevné ale některé jsou zdobeny i graffiti. Tohle je nezvláštnější co jsem zahlédl. Že by kritika kapitalismu?

Následovala peripérie s navrácením motorky. Byl jsem tam už před devátou, kdy jsem si myslel že tam mám být, nicméně bylo zavřeno. Ve vedlejší myčce se dozvídám, že chlápek přijde mezi 9-10. Jedu zpátky na pokoj, kde později nechávám baťůžek (abych se vracel jen s krosnou) a před desátou jsem zas u půjčovny. Stále zavřeno. Na potvrzení o půjčení mám mimochodem psanou desátou tak nevím proč jsem si myslel že tu mám být v devět. Ve třičtvrtě na jedenáct posílám trochu nervózní sms, přeci jen mi v jednu jede autobus. Bez odpovědi. Jdu se zeptat do myčky jestli by nemohli chlápkovi zavolat, já mám jen data a výcházejí mi vstříc. Prý je na cestě a po čtvrt na dvanáct je opravdu tu s omluvným výrazem na tváři.

Čas tedy stále ještě byl a díky tomu, že mne až na nádraží svezl kluk z myčky a nevadilo mu ani počkat až si sbalím, jsem byl na nádraží už v poledne. Byl tedy čas i na jídlo, kde jsem neexperimentoval, rýže, tofu a placičky. Autobus vyjíždí s hodinovým zpožděním, řakže má čas si vyfotit i šachysty na nádraží. Autobus zas tak pohodlný není, zčásti tvarem sedaček, ale hlavně stavem silnice. Nevím jak to vypadá vzadu, ale myslím, že volných míst moc není.

Zítra Jakarta.

Jak jsem včera psal o pomalých náklaďácích, tak dneska to byl extrém. Mezera mezi nima byl tak kilometr někde možná tři. Všechny naložené kameny, štěrkem nebo pískem a roztáhlé asi na 80km kde byla spousta zatáček. Nic moc.

Ještě před snídaní jsem si opět zajel k jezeru Ranu Pakis. Rybáři tu tentokráte nebyli a tak jen pár fotek Semeru a zase zpátky. K snídani jsem si naložil rýži, tofu, smažené placičky, zelí a klíčky, zalil to čajem a byl připraven na poslední delší jízdu.

Ještě než se objevily náklaďáky, tak jsem asi projížděl kolem nějakého zvířecího trhu, protože jsem měl před sebou na dodávkách nejdříve krávy pak kozy a nakonec kačeny.

Na jedné křižovatce jsem špatně odbočil a dostal se na hezké místo s rýží, palmama, buvolem a výhledem na Semeru. Asi můj nejoblíbenější místní vrchol.

A ještě fazole tu byly, to je to vzrostlé za buvolem.

Na jednom obrázku mladá rýže, sklizená rýže a čerstvě vsazená rýže. Zemědělci tu mají pořád co dělat…

A Semeru naposledy. Za deset minut už byla úplně ztracená v mraku.

V obci Oro-Oro Ombo jsem poprvé vyděl značku upozorňující na sopku. Hnedka dva důvody pro fotku, samotná značka a také možnost zmínění jména této vesnice, které mi připadá hezky zvláštní.

Stavil jsem se opět na kokos ve sklenici a už tak dobrý nebyl. Chyběla limetka a cukr měl trochu pachuť, nicméně osvěžil a to bylo hlavní.

V hodně hustém provozu jsem dojel až do Jona’s homestaye kousek od  malangského nádraží, takže k půjčovně motorek to mám necelý kilometr. Na dvě hoďky jsem se natáhl a pak vyrazil na nádraží rezervovat jízdenku na zítra do Jakarty. Cestou jsem míjel tenhle parčík, který vypadá hezky, je ale středem kruhového objezdu, takže ne úplně dobře přístupný. Na nádraží mi řekli, že všechny tři zítřejší vlaky do Jakarty jsou vyprodané. To bylo nemilé překvapení. Zeptal jsem se na autobus a byl odkázán na autobusové nádraží Arjosari asi dvacet minut autem nebo motorkou odtud. Odložil jsem večeři, vrátil se k ubytování, nastartoval motorku a vyrazil do nočního provozu Malangu. Autobus naštěstí jede, stojí tři sta tisíc, což mi přišlo hodně, ale byl jsem ujištěn, že se jedná o luxusní autobus se sklápěcíma sedačkama, přikrývkou, večeří, teplýma nápojema, snídaní, televizí a klimatizací. Mohl jsem si vybrat sedadlo a podle nákresu to vypadalo, že bude téměř prázdný. Hlavní výhodou je, že vyjíždí už v jednu, takže nebudu muset sedět celé odpoledne na nádraží, nevýhodou je, že mne nedoveze do centra. Nádraží Pulo Gebang je od něj asi deset kilometrů a tak budu muset řešit další transport. Ještě k ceně, ekonomy vlak je za 110tisíc, ale ve vyprodaném by to byl asi příliš intenzivní zážitek, vyšší třída je za 260. Z Malangu do Jakarty to je asi 900km, takže autobus vychází na padesátník na kilometr.

Při rezervování sedadla jsem chtěl místo u okna na straně kde nebude svítit slunce. Radši jsem koukl do mapy a vycházela mi pravá strana, která je natočená k severu. Hned jsem byl ale opraven ukázáním dráhy Slunce, které vedlo od východu k rovníku, TEDY NA SEVER a pak na západ. Zatracená jižní polokoule 🙂 Vůbec jsem si toho za ten necelý měsíc nevšiml, ale předevčírem jsem se divil jak hodně na severu slunce zapadá. Tímto se i omlouvám za psaní slunce, Slunce, sluníčko. Přeci jen psát Sluníčko mi přijde zvláštní a když může být sluníčko tak asi i slunce je možné, alespoň tedy pro mne.

Zítra ráno se chci podívat na barevnou čtvrť Malangu, v devět musím vrátit motorku, pak odpočinek následovaný osmnácti hodinama v extrasupermegaluxusním autobuse.